Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidně vedle ní. Podlaha v pokoji ji studila do bosých nohou, umožnila, aby ji ten chlad vrátil do reality a zamířila do kuchyně. Neměla hlad ani žízeň, nevěděla, co si tam vlastně počne, ale nutila se něco dělat, aby ty malé činnosti poodhrnuly opar, který obklopoval její hlavu jako hustá mlha. Dala vařit vodu a namátkou vyndala jeden sáček čaje. Ucítila chvění, které nemělo co dočinění s teplotou, úzkostně zalila šálek vodou, šla si sednout na pohovku a zabalená do deky se snažila uniknout před myšlenkami, které tvrdošíjně zaplňovaly její mysl. Matias za ní přišel do kuchyně, třel se jí o nohy a upozorňoval tak na svoji přítomnost, pak jí vyskočil do klína a s hlasitým vrněním se dožadoval hlazení na břiše. To ji trochu uklidnilo. Matias byl při jejích noční běsech dokonalý společník a ideální sedativum. On a hudba. Dala si sluchátka do uší a pokusila dovolit hudbě, aby ji odvedla na klidné místo, kde by ji úzkost a zoufalství nedohnaly.

Ráno ji zastihlo na stejném místě, hudba jí stale zněla v uších, oči měla otevřené v očekávání dalšího dne. Černé myšlenky, které se v noci shromažďovaly, si v sobě teď ponese přes den. V tuto chvíli byla její mysl jakýmsi spletencem tužeb a přání, které vůbec neodpovídaly realitě. Odkud vlastně to zoufalství pochází? Všechno to souvisí s tím, co společnost považuje za nezbytné a zásadní pro to, aby byl člověk šťastný. Carlota si vždycky říkala, že je dítě štěstěny. Má práci, díky níž je finančně zajištěná, dá se říct, že má normální a milou rodinu, stabilní vztah, který se vyvíjí nevyhnutelným směrem. Eduardo splňoval všechno, co Carlotina matka popisovala jako dokonalou partii. Byl pozorný a něžný, něha v jeho očích patřila vždy jen jí. Jistota bylo slovo, jež se k němu nejvíc hodilo, a nepamatovala si, že by se kdy pohádali. Mluvili o společném bydlení, o svatbě, o založení rodiny. Soboty trávené doma a večeře s přáteli, nedělní rodinné obědy a procházky u moře, děti na těch nejlepších školách a večeře v dobrých restauracích. Vypadá to jako idylka, že ano? To si myslela, myslela si, že je to důležité pro její budoucnost, pro to, aby byla šťastná, ale celý obzor se jí teď zatemnil pochybnostmi.

Mnohokrát se přistihla, jak nehybně pozoruje šálivé ručičky hodin, jež zaznamenávaly běh času, a udivovalo ji, že neví, kam se poděl veškerý ten čas, který měla využít k něčemu produktivnímu a který jí ale mezitím protekl mezi prsty. Občas se přistihla, že chce zastavit čas, toho teroristu jejího klidu, toho zloděje snů, které oddalovala. Nemluvě o tom, že ho vnímala jako svého nepřítele. Všichni jí říkali, že už je dávno načase se usadit, založit rodinu, přispět ke zvýšení porodnosti. Ale nikdy, ani jednou, ani občas se jí nikdo nezeptal, jak se cítí, jestli je šťastná, jestli tohle je ta realita, po které prahne. Na druhou stranu to vlastně bylo dobře. Nebyla si jistá, co by měla odpovídat, nebyla si jistá tím, co chce, nechtěla sejít z cesty, kterou pro ni někdo, nebo mnozí, vytyčili podle čar osudu na její dlani. Jako by svůj osud určila ona sama a nikdo jiný. Občas pocítila krátkou úlevu od úzkosti, která jí znemožňovala se hýbat, přestávku mezi černými myšlenkami, pauzu mezi pocitem, že je zavřená, že je uvězněná v tmavé nevětrané místnosti bez vzduchu, jejíž stěny na ni padají a kradou jí ten kousek místa, který na ni zbyl. Stávalo se to, když byla s ním, když cítila teplo jeho objetí, ten pocit, který ji ujišťoval, že všechno dobře dopadne, ta důvernost, která jí ukazovala, že nic není tak špatné, že nic není tak nezvratné. Určitě dorazí do správného přístavu, cesta s ním bude určitě klidná, bez velkých bouří, bez úleků či pohrom. A zároveň právě ta jistota se jí příčila, kradla jí duši. Klidné moře z nikoho dobrého námořníka neudělá. Kde byla ta síla, která vždycky vedla její existenci? Kde byl ten žár pořádné hádky, po němž následuje žár vášnivé noci plné milování? Kde byly ony zvraty pořádně prožitého života? A kde byla ona? S těmito otázkami, které jí silně bušily v hlavě, s těžkým srdcem a obtěžkanou duší šla za Eduardem, dát ještě jednu šanci jejich vztahu, snažit se pochopit, co sama doopravdy chce, co by ji udělalo skutečně šťastnou.

Slunce už pomalu zapadalo, malovalo na oblohu teplými oranžovými tóny, když je zastihlo ležící v jedné staré polorozpadlé rybářské loďce, kolébané mírnými vlnami. Carlota a Eduardo se procházeli ruku v ruce po břehu, až narazili na rybářskou vesnici, kde leželo pár nehybných loděk v očekávání lepších zítřků. Po krátkém Carlotině naléhání Eduardo svolil, aby na jednu vstoupili, a tak si spočinuli v náruči, aniž by vyslovili jediné slovo, prostě jen naslouchali tichu opuštěné pláže. Carlota s hlavou na jeho hrudi cítila silný a rytmický tlukot jeho srdce a říkala si, že v tu chvíli, v ten nekonečný okamžik má snad vše, aby pocítila dokonalou harmonii. Měla by mít lehkou duši a naplněné srdce. Pocit tepla Eduardova těla na jejím, jeho objetí, sladká příchuť polibků, kterými ji často zahrnoval, měly přece stačit k tomu, aby byla šťastná, jenže tomu tak nebylo. V jejím nitru bylo cosi, co nezapadalo. Jako by měl čtverec zapadnout do trojúhelníku. Ani při sebevětší snaze, pomocí představivosti či síly, to nebylo nic platné. Jako by šlo o dva kusy, jež na sebe neustále narážely, neustále se jeden s druhým potýkaly. Lehce si povzdechla a připravila se na návrat do reality. Ať přemýšlela, jak chtěla, znovu a znovu, a ať se snažila sebevíc, aby její myšlenky dávaly smysl, nedokázala pochopit, proč jí tohle nestačí. Ne že by ho dost nemilovala nebo s ním nechtěla být, jen si nedokázala představit, že s ním bude všechno sdílet. Jedna její část zůstávala pro ostatní tajemstvím, část, kterou si střežila jako poklad, část uvězněná za hradbou z těžkých a mohutných kamenů, odkud ji zatím nebyla připravena osvobodit.

Už nějakou dobu se cítila nenaplněná a nespokojená. Cítila, že se od té doby, co jsou spolu, ztatila na stezkách času. Byly chvíle, kdy si nebyla jista, jestli osoba, jíž byla na začátku vztahu, je totožná s tou, která se na ni dívá, když stojí před zrcadlem. Všímala si, že její oči ztratily jas a spontánní úsměv, který jí byl vlastní, se změnil v téměř neznatelný povinný úšklebek, jako by chtěla ostatní přesvědčit, že je pořád toutéž osobou. Ale už nebyla. Nevzpomínala si, jestli dělá věci proto, aby ho potěšila, anebo sama pro sebe. Už si nevybavovala, že by něco udělala, že by si něco vybrala, aniž při tom myslela na někoho jiného než sama na sebe. A říkala si, že je opravdu načase to změnit, něco s tím udělat. Už nechtěla dál přemýšlet, všechny buňky jejího těla křičely, žadonily po činu, aby jednala a vystoupila z oné netečnosti. Teď je ten čas na změnu, ještě než ustrne v životě, jaký pro sebe nechtěla.

Carlota se zhluboka nadechla a povzdechla si. Nebylo to dost a tak si povzdechla ještě jednou. Tentokrát to byl jeden z těch hlubokých vzdechů, kdy se celé tělo snaží zaplnit nezbytným kyslíkem potřebným pro velké změny, zvedla se, čímž se vzdálila od jeho tepla a pronesla ona strohá a krátká slova, která nakonec vždycky všechno změní: „Musíme si promluvit.“ Jak někomu říct, že se nejedná o málo lásky, že on nedělá nic špatně, že ten problém není v něm, ale v ní. Jak vysvětlit, že nespokojenost a pocit, že není šťastná, ji pomalu zabíjejí, že všechno, co jí Eduardo může nabídnout, už pro ni není dost. Nakonec se zeptat, jak je možné, že si ničeho nevšiml, že neviděl, že ta Carlota, do které se zamiloval, úplně vybledla, že se z ní stal jen jakýsi přízrak. Neexistoval žádný dokonalý ani ideální způsob, protože na konci stejně zůstávala dvě zlomená srdce, dva životy, které zůstaly přerušené, sny, jež se rozplynuly jako kouř, slzy, které byly nepřetžitě prolévány, výkřiky, které zůstaly uvězněny v hrdle, a vztah, který končí.

Cestou domů, i když se cítila, jako by se jí srdce rozpadlo na několik kousků, i když pociťovala bolest na místech, o kterých si nikdy nemyslela, že je to možné, i když ne a ne přestat plakat, část v ní cítila, že udělala správné rozhodnutí, že zaujala ten nejlepší možný postoj. Jak by asi byla schopná učinit Eduarda šťastným, jestliže se ztratila na půli cesty, jestliže se necítila sama sebou, jestliže se cítila nešťastná. Když doma otevírala dveře, Matias ji přivítal, jako by se dovtípil, v jakém je panička rozpoložení. Třel se jí o nohy, žadonil o pozornost a chtěl se nechat chovat. Na zlepšení nálady neexistuje nic lepšího než bezpodmínečná láska toho, kdo nás má opravdu rád.

Čas postupně ubíhal oním neměnným způsobem, jak to umí jen on, aniž by komu dopřál oddychu nebo na někoho počkal. Dny ustoupily nocím a noci přinesly klidné sny, kdy se úzkost přelila skrz oka času jako písek v přesýpacích hodinách. Začala si všímat malých změn, malých přeměn nejen u sebe, ale hlavně v tom, jak se cítila ve své kůži. Noční můry se odporoučely do té části mozku, kde kraluje a vládne zapomnění. Tíha a temnota úzkostí zvedly křídla a odletěly hodně daleko. Konečně se probouzela s úsměvem na tváři, spokojená i s těmi nejmenšími věcmi, kterých si předtím přestala všímat. Carlotu všichni znali s jejímu zářivým úsměvem, jako bytost plnou radosti, která sálala ze všech pórů jejího těla. V poslední době byla tahle Carlota schovaná, zavřená v jakési malé krabičce, ale naštěstí našla klíček a osvobodila ji. Zase nalezla radost v západu slunce, zase sama tančila, zase se cítila hezká a naplněná. Našla radost ve zkoušení nových věcí a v toulání se bez směru a cíle. Naučila se znovu najít svůj hlas, být zamilovaná do různých odstínů své podstaty. Naučila se, že ztráta občas přináší výhru, a tím, že přišla o Eduarda, získala znovu sama sebe, našla se. Pochopila, že důležité je to, co chce ona, a ne to, co za důležité považuje společnost. Důležitá je ona a vždycky to tak bude.