Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací. „Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů.“ Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou. „Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno.“

Je mu čtyřiadvacet let, je napůl Neapolitán a napůl Maďar, studoval v Bologni, chtěl by se stát režisérem a stále ještě hledá svou cestu: takový je výchozí portrét protagonisty Vezmu to stručně (La faccio breve), vynikajícího debutu Davide Di Lorenza. Jmenuje se Davide, stejně jako autor románu, a poprvé se s ním setkáváme v Budapešti, ve městě, v němž se narodila a vyrostla jeho matka. Nechal za sebou Itálii, přátele, rodinu, a přestože jeho život v zahraničí nešetří groteskními dobrodružstvími, jeho každodennost je ospalá a toulavá. Pracovní cesta do Berlína nic nezmění, věci se začnou hýbat až v momentě, kdy je přijat na filmovou školu a přesune se do Říma. Římská čtvrť Pigneto, protančené noci (a divoké návraty domů), únava a nová setkání přispějí k tomu, že se Davide znovu probudí a začne si lámat hlavu nad jednou záhadou: nesmyslným, ale stále častějším výskytem rozbitého vejce na podestě. Davide Di Lorenco dokáže s ironickou věrností vyprávět každodenní život mladíka stojícího na prahu dospělosti, jak v jeho domácí a melancholické rovině, tak v nekonečných římských večerech nebo na alkoholem naplněných večírcích po Evropě. Vezmu to stručně (La faccio breve) je bezstarostný a dojemný román, který si uchovává veškerý rozkolísaný rytmus a svěžest života dvacátníka.

Chlapec s rybí hlavou je lyrickým ponorem do bezejmenného českého maloměsta, skrznaskrz šedošedého, ubíjejícího ve své každodennosti a vyčpělých ideologiích. To vše velmi ostře vnímá protagonistka příběhu, která se do svého rodiště po letech vrací, aby se rozloučila s tragicky ztraceným přítelem z dětství. Pod zdánlivou fádností městských budov číhají temné a bytostně lidské momentky, uchopené specifickým a stylisticky výjimečným jazykem. V okolních lesích však cosi rozkvétá a pod hladinou řeky se odehrává milostný příběh 21. století, podaný bez patosu a stylizujících stereotypů.

Úleva, kterou Ernest cítí po otcově sebevraždě, netrvá dlouho. Brzy zjistí, že rány z minulosti, které považoval za zahojené, jsou otevřenější než kdy dřív. Příležitost žít v opravdovém domově, jak zděděný dům nazývá, s sebou nese přání z dětství: vytvořit ideální rodinu. Neschopnost porozumět své matce a své manželce, které chtějí samy řídit své životy, otcův neustálý vliv a návrat dávné lásky však otřesou základy, na nichž se Ernest snaží vybudovat novou, idylickou přítomnost. Silné a současné téma okořeněné špetkou humoru dělají z Opravdového domova dynamický a intimní román s narůstajícím psychologickým napětím.

Všechna láska ze spálené fotografie cílí na vztah tří generací žen, které vnímají svět vzájemně neslučitelným způsobem. Rodina a její křehká rovnováha jsou narušeny náhlou hospitalizací nejstarší z nich. Paralyzující obavy nabývají konkrétních obrysů v blízkosti nevyhnutelné smrti. Na povrch vyplouvají jejich obranné mechanismy – hlavně způsoby, jimiž každá z nich parazituje na životě té druhé ve jménu povinnosti a mateřské lásky. Leia, která se nachází uprostřed této linie, je tou, která zaznamenává proměny, třídí realitu, snaží se ji přepsat a dát jí smysl; tou, která neustále vyjednává vlastní identitu v pokusu odhalit, kým je mimo roli dcery a matky, a nalézt cestu k bezpečnému přístavu. (Eli Bădică, editor)

Ćrty jsou román o Miji a její rodině, kterou po osamostatnění Slovinska postihlo tzv. vymazání. Vymazání obyvatel bylo jedním z nejtemnějších okamžiků v moderní historii Slovinska. V roce 1992 bylo více než 25 000 lidí, převážně bývalých občanů ostatních jugoslávských republik, nezákonně vymazáno z evidence obyvatel s trvalým pobytem. Přes noc přišli o právní status, osobní doklady i základní lidská práva, a stali se tak neviditelnými ve vlastní zemi. Román prolamuje ticho, které toto trauma obklopuje. Nemluví o něm ani rodina, natož společnost. Mijin příběh nabízí intimní pohled na jinou, méně vznešenou stránku slovinského osamostatnění a rozpadu Jugoslávie. Se sofistikovaným humorem a citlivým vypravěčským hlasem autorka odhaluje, jak se společenské a politické změny odrážejí v každodenním životě jednotlivce. Slovinská literatura tímto románem poprvé zpracovává vymazání z perspektivy dítěte. Dívky, která zpočátku nechápe význam občanství, hranic či identity, ale během dospívání začíná čím dál víc chápat, proč je důležité mít háček na posledním písmenu svého příjmení.

Aby nikdo nezapomněl…, příběh o identitě, odcizenosti a neporozumění, je prvním románem Selmy Skenderović, vítězky Festivalu mladé literatury Urška 2020.