Nacházíme se v odlehlé vesnici Nome na Aljašce, píše se rok 1921. Ada Blackjack, dívka z kmene Inupiat, se rozhodne odložit svého syna Bennetta, nakaženého tuberkulózou, do sirotčince, než přijde na způsob, jak ho uživit. Brzy si ji příležitost najde sama, a sice v podobě lodi připlouvající ze Seattlu. Plaví se na ní čtyři průzkumníci toužící po dobrodružství, plní koloniálních fantazií, a také kočka Vic. Míří na Wrangelův ostrov – poslední útočiště mamutů –, aby toto území připojili k britské konfederaci; hledají Inupiatku, která by jim během plavby vařila a šila. A tak se Ada bez ohledu na šamanova varování přidá k arktické expedici. Po několika měsících budou všichni objevitelé po smrti a Ada bude muset na Wrangelově ostrově přežít sama s Vic. Musí se proto přizpůsobit polární oblasti a znovuobjevit svou identitu inupiatské ženy, potlačenou léty kolonialismu. Při této proměně bude čelit hlubinám ledové země i svého nitra, hladu, smrti Boha, medvědu Nanukovi a možnosti, že až připluje záchranná loď, ona se do Nome nevrátí. K čemu bude záchrana syna, když ho koloniální řád nikdy nenechá najít vlastní potenciál? Bude moci být dobrou matkou, když po návratu riskuje nevolnictví? Nakonec se vrátí, aby Bennett poznal něhu a led jejího lidu.

Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací. „Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů.“ Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou. „Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno.“

Neviditelní je román o nepřijetí odlišných lidí, ve kterém děti o rodičích pouze sní. Mladá žena, která vyrostla v dětském domově, se pokouší překonat traumata z dětství. Po tom, co ztratí blízké lidi, potká Daru, opuštěnou dívku, ve které vidí samu sebe. Když se rozhodne darovat dívce život, který ona sama nikdy neměla, setkává se s dalším rozměrem své neviditelnosti. Příběhové linky románu o lidech na periferii společnosti se proplétají, aby odvyprávěly jeden společný příběh o neviditelnosti.

Je to můj život, kniha, napsaná formou detektivního románu, líčí vztah tří žen z rozdílného sociálního prostředí: Angely Popové, kurátorky v galerii (a čerstvé matky), Grety Rothové (vyšetřovatelky z oddělení vražd) a Carly (Razii), sexuální pracovnice. Angela trpí poporodní depresí a pociťuje palčivou potřebu mít věci pod kontrolou. Tato potřeba nakonec vyústí v uměleckou instalaci, nazvanou „Je to můj život“, kterou věnuje dceři Elize a sestře Raise. Do jejího plánu vstoupí Carla, s níž se náhodně seznámí při jedné z večerních vycházek, i bývalý spolužák z univerzity, novinář Lazăr Mitrea. Carla je zároveň – byť jen na krátký čas – milenkou Grety, policistky pověřené vyšetřováním podezřelé smrti Angely Popové. Rozdílné dějové linky se proplétají kolem dilematu: je Angelina smrt vražda, nebo sebevražda? Pokud je to zločin, kdo je pachatel? Je pachatelů víc? Podezřelými se postupně stávají všichni „blízcí“ oběti. Podezření a napětí – jak narativní, tak mezi postavami – přetrvává až do finále, kdy vyjde najevo, že Angela Popová všechny vztahy zinscenovala, aby uskutečnila svůj plán: instalaci-manifest. Touha po sebevraždě a známky postupného psychického úpadku jsou roztroušené v celém románu, nevedou však nutně k závěru, že právě to byl Angelin záměr. Dilema vražda-sebevražda zůstává otevřené do posledních stránek knihy. Je to můj život bourá stereotypy a předsudky spojené s rodinou, genderem, sexualitou a duševními poruchami. Román tak vrcholí jistým druhem manifestu, jenž vybízí k zamyšlení, přijetí, porozumění a empatii.

„Když někdo z nás zmizí, do zpráv se to nedostane, protože se nejedná o žádnou novinku. Zbytek světa na tebe nemyslí – ani když zrovna šňupou tvůj kokain, nosí oblečení, které jsi vyrobil, nebo když tě vyhošťují ze země.“ Příběh pojednává o Alexovi, uzavřeném mexickém uprchlíkovi, který je na stáži na nizozemské univerzitě a snaží se zachránit, co zachránit jde. Aby žil, musí mluvit, aby přežil, musí mlčet. Buď zticha je strhující román o zavřených hranicích, odvaze bez hranic, o síle jazyka a stírajícímu se rozdílu mezi pachateli a oběťmi. Všechny postavy jsou smyšlené. Fakta nikoliv. Kniha vychází z mnohaletých rešerší a příběhů lidí se zkušeností s uprchlictvím a vyhoštěním, lidí pracujících v oblasti azylového práva, vyučujících z různých (mexických) univerzit, psychologů zaměřujících se na traumata, lidskoprávních aktivistů, novinářů, skrývajících se lidí, obětí i pachatelů násilí mezi kartely a zločineckými skupinami. Osvětluje, jaký vliv mají vládní orgány na jedince a také násilí související s drogami a sexem. Tento působivý román odhaluje mimo jiné i komplikované vztahy mezi „drogovými zeměmi“, jako je Mexiko, a Evropou, kontinentem, který žadatelům o azyl stále častěji zavírá hranice a zároveň je velkým překupníkem i uživatelem kokainu.