Mie je dvacet šest let a každý den se probírá hrůzami světa: pracuje jako moderátorka obsahu a musí cenzurovat ta nejbrutálnější videa, která kolují po internetu. Od chvíle, kdy její bývalý přítel Ruben zemřel po zásahu elektrickým proudem ve vaně, se točí v kruhu nihilismu a výčitek, otupělá svou prací i psychofarmaky, ožívající jen občas díky přátelství s Dennisem a Miriam. Minulost s Rubenem je archivem krutých vzpomínek, podobně krutých jako obrazy, které musí odstraňovat z internetu, ale vzpomínky ze své paměti vymazat nedokáže: jeho citové vydírání, když ji obviňoval, že ho užírá jako kudlanka, strach z toho ho opustit. Když však narazí na video Sofie, dívky, která se jí podobá a která skočí z mostu, Mia se probere a rozhodne se jít po dívčiných stopách: setká se s jejím přítelem Lapem, vycházející hudební hvězdou, i s její kamarádkou Margot, eskort pracovnicí a tanečnicí v nočním klubu, a oběma podlehne v jakési vířivé hře zrcadel. Nakonec se Mia spolu s Miriam a Margot rozhodnou dát si šanci na jinou cestu, v paktu sesterství mimo zaběhlé normy, který dokáže rozlousknout skořápku její bolesti. Kudlanka (Mantide) vypráví příběh mladé ženy, která vzdoruje ztrátě i samotě, bouří se proti po generace předávanému pocitu ženské viny a směřuje vpřed, ke světlu svého budoucího já.

Sisyfos bloudí peklem s prázdným invalidním vozíkem a není si úplně jistá, co tam vlastně hledá, kromě toho, že musí z denního stacionáře vyzvednout svou dceru s vícečetným postižením. Po misi, která pokaždé selže, se vrací do ošuntělého přízemního bytu prapodivné bytovky. Když se s ní dá zdánlivě zničehonic do řeči domácí, začne se Sisyfos najednou rozpomínat. Dny jako podivné symptomy je boj s otupělostí, hledání hranic mateřství, naděje i bezradnosti, života i smrti.

Nacházíme se v odlehlé vesnici Nome na Aljašce, píše se rok 1921. Ada Blackjack, dívka z kmene Inupiat, se rozhodne odložit svého syna Bennetta, nakaženého tuberkulózou, do sirotčince, než přijde na způsob, jak ho uživit. Brzy si ji příležitost najde sama, a sice v podobě lodi připlouvající ze Seattlu. Plaví se na ní čtyři průzkumníci toužící po dobrodružství, plní koloniálních fantazií, a také kočka Vic. Míří na Wrangelův ostrov – poslední útočiště mamutů –, aby toto území připojili k britské konfederaci; hledají Inupiatku, která by jim během plavby vařila a šila. A tak se Ada bez ohledu na šamanova varování přidá k arktické expedici. Po několika měsících budou všichni objevitelé po smrti a Ada bude muset na Wrangelově ostrově přežít sama s Vic. Musí se proto přizpůsobit polární oblasti a znovuobjevit svou identitu inupiatské ženy, potlačenou léty kolonialismu. Při této proměně bude čelit hlubinám ledové země i svého nitra, hladu, smrti Boha, medvědu Nanukovi a možnosti, že až připluje záchranná loď, ona se do Nome nevrátí. K čemu bude záchrana syna, když ho koloniální řád nikdy nenechá najít vlastní potenciál? Bude moci být dobrou matkou, když po návratu riskuje nevolnictví? Nakonec se vrátí, aby Bennett poznal něhu a led jejího lidu.

Kam až jsme schopni kvůli tomu druhému zajít? Daniela vyrůstá v rodině, kde ji místo lidí objímají úzkosti. Ty přicházejí s podivnou pravidelností — každý srpen. Slunečné dny pro ni nejsou příjemné, nýbrž bolestivé. Když pak na univerzitě potká Štěpána, myslí si, že svým nepříjemným létům konečně unikne. Netuší však, že téhle minulosti se utéct nedá. Jakub Stanjura v románu originálním způsobem otevírá závažné téma gaslightingu — zvláštní formy manipulace, která v oběti vyvolává pochybnosti o vlastní racionalitě, paměti i celkovém vnímání reality.

„Nechci moc prozrazovat, ale podle mě se to s Tomem Kellerem pokazilo už tehdy, když ho jeho dva strýcové vzali v noci do lesa a nechali ho dělat věci, které by devítiletý chlapec ještě dlouho dělat neměl.“ Tak začíná debutový román Gijse Wilbrinka Bestie. Příběh se odehrává ve východní části Nizozemska mezi motorkami, pytláky, chovy norků a kšefty, které nesnesou denní světlo. V mystickém pohraničí plném tajemství vyrůstá Tom Keller, nejmladší z potomků v okolí nechvalně známé rodiny, který dostal do vínku talent pro motokros. Když po letech najednou zmizí, vydá se ho do rodného kraje hledat jeho svéhlavá dcera a výsledkem je dramatické rodinné znovushledání.

Je lepší mlčet a být spolupachatel? Nebo chtít raději spravedlnost a bát se pomsty? Mateo dostává výpověď z práce v architektonickém studiu v Barceloně a vrací se do rodného domu v Madridu. Když mezi otcovými věcmi náhodou objeví pistoli, začne svého otce Juana podezřívat z účasti na atentátu ETA, k němuž došlo v jejich čtvrti před dvaceti lety. Čtenáři je zároveň představen příběh Malen, která v roce 2000 plánovala v téže čtvrti vraždu jednoho soudce, jejíž realizace měla nečekané rozuzlení. Mateova honba za pravdou ho přivádí k tajemstvím, která by mohla nenávratně rozvrátit základy jeho života i života lidí, které miluje. Na pozadí skutečného atentátu, ke kterému došlo v Madridu před pětadvaceti lety, přemýšlí Antonio Lleras ve svém prvním, podmanivém románu o vykoupení a možnosti změnit svůj život; o tom, jak se po desetiletích od ukončení činnosti ETA její oběti i členové sdílející minulost plnou násilí a pomsty snaží znovu vybudovat své životy.

Náhodná skupina fanoušků italské popové divy Verdy se spřátelí po incidentu na koncertě v Berlíně, kde Bulharka Nora omdlí v důsledku předávkování psychostimulanty. Všichni přítomní v lóži, řecký podnikatel Adrian, švédský fotograf Johan, pár z Izraele, terapeut Sol a umělkyně Lilith, oběti pomáhají. Celá společnost se postupně sbližuje a začíná se setkávat na různých místech Evropy. Každý z nich se zdá být úspěšným a šťastným člověkem, ale hluboko uvnitř si nese traumata z minulosti. Tato traumata rodí v každém z nich „drobný hřích“ – závislost na alkoholu, psychostimulantech, nevěru, lhaní, manipulaci a aroganci. Nora se zamiluje do Johana a Adrian se Solem se rozhodnou vybudovat moderní retreat centrum na ostrově Kréta, kde všichni přátelé stráví společnou dovolenou. Během skupinové terapie se každý z nich podělí o svůj drobný hřích. Lilith prohlásí, že strávila noc s Adrianem. Sol, otřesen tím, co slyšel, podstoupí starověký rituál skoku přes býka, který symbolizuje Boží soud. Rituál se nezdaří a Sol je fatálně zraněn. Postupem času se každý z nich snaží vyrovnat se škodami, které ten den způsobil. Johan přestal pít. Lilith a Adrian žijí společně v San Franciscu. Nora se zotavuje ze závislosti a Sol je invalidní. Jednoho dne dostane Lilith balíček - Solovy staré poznámky z terapie. Píše se v nich, že Lilith je pravděpodobně plodem incestu. Uvědomí si, že na skupinovém sezení lhala, aby Sola potrestala za jeho krutý úsudek. Jejím „drobným“ hříchem byla lež, ne nevěra.

Snídaně šampionek je knižní debut Lii Zakrajšek, v němž se spolu s hlavní hrdinkou vydáváme na tři různé studentské brigády: do kina, kulturního centra a knihkupectví. Když zrovna nesedí na přednáškách nebo není v práci, tráví čas v malém, zatuchlém podkrovním pokojíku v bytě, který sdílí s impulzivní a chaotickou Vesnou a organizovanou, zodpovědnou Piou. Jejich vzájemná dynamika se napříč kapitolami s větší či menší dramatičností buduje a vzápětí zase hroutí. To vše se odehrává na pozadí širších existenciálních krizí, jimiž prochází mladá generace, která na trh práce teprve vstupuje – od prekarizace a přemrštěných cen nemovitostí až po prohlubující se třídní segregaci, osamělost a zhoršující se duševní zdraví. Mladí lidé v románu, kteří by tak měli přemýšlet o svých snech a budoucnosti, mají ale kapacitu řešit nanejvýš to, jak vydělat na další nájem. Román, který si inspiraci pro svůj název vypůjčuje u Kurta Vonneguta, je subtilní satirou současné doby, kterou tolik potřebujeme.

„Když někdo z nás zmizí, do zpráv se to nedostane, protože se nejedná o žádnou novinku. Zbytek světa na tebe nemyslí – ani když zrovna šňupou tvůj kokain, nosí oblečení, které jsi vyrobil, nebo když tě vyhošťují ze země.“ Příběh pojednává o Alexovi, uzavřeném mexickém uprchlíkovi, který je na stáži na nizozemské univerzitě a snaží se zachránit, co zachránit jde. Aby žil, musí mluvit, aby přežil, musí mlčet. Buď zticha je strhující román o zavřených hranicích, odvaze bez hranic, o síle jazyka a stírajícímu se rozdílu mezi pachateli a oběťmi. Všechny postavy jsou smyšlené. Fakta nikoliv. Kniha vychází z mnohaletých rešerší a příběhů lidí se zkušeností s uprchlictvím a vyhoštěním, lidí pracujících v oblasti azylového práva, vyučujících z různých (mexických) univerzit, psychologů zaměřujících se na traumata, lidskoprávních aktivistů, novinářů, skrývajících se lidí, obětí i pachatelů násilí mezi kartely a zločineckými skupinami. Osvětluje, jaký vliv mají vládní orgány na jedince a také násilí související s drogami a sexem. Tento působivý román odhaluje mimo jiné i komplikované vztahy mezi „drogovými zeměmi“, jako je Mexiko, a Evropou, kontinentem, který žadatelům o azyl stále častěji zavírá hranice a zároveň je velkým překupníkem i uživatelem kokainu.

Život ovdovělé hospodské Aloisie se obrátí vzhůru nohama ve chvíli, kdy se její dceři Kristě zjeví v lese Panna Maria. Třebaže ji krom Kristy nikdo neviděl, zpráva o zjevení se rychle rozkřikne, do zapomenutého kraje začnou proudit zástupy a zadlužená hospoda konečně prosperuje. Krista je stejnou měrou okolím adorována i nenáviděna. Sama Aloisie neví, na kterou stranu se přiklonit. Je její dcera lhářka, nebo vizionářka? A zjevuje se v lese skutečně Matka Boží, nebo něco mnohem děsivějšího? Příběh o lásce, víře a nekonečné vůli vychází ze skutečných událostí, které se odehrály v devatenáctém století na Broumovsku.

Je mu čtyřiadvacet let, je napůl Neapolitán a napůl Maďar, studoval v Bologni, chtěl by se stát režisérem a stále ještě hledá svou cestu: takový je výchozí portrét protagonisty Vezmu to stručně (La faccio breve), vynikajícího debutu Davide Di Lorenza. Jmenuje se Davide, stejně jako autor románu, a poprvé se s ním setkáváme v Budapešti, ve městě, v němž se narodila a vyrostla jeho matka. Nechal za sebou Itálii, přátele, rodinu, a přestože jeho život v zahraničí nešetří groteskními dobrodružstvími, jeho každodennost je ospalá a toulavá. Pracovní cesta do Berlína nic nezmění, věci se začnou hýbat až v momentě, kdy je přijat na filmovou školu a přesune se do Říma. Římská čtvrť Pigneto, protančené noci (a divoké návraty domů), únava a nová setkání přispějí k tomu, že se Davide znovu probudí a začne si lámat hlavu nad jednou záhadou: nesmyslným, ale stále častějším výskytem rozbitého vejce na podestě. Davide Di Lorenco dokáže s ironickou věrností vyprávět každodenní život mladíka stojícího na prahu dospělosti, jak v jeho domácí a melancholické rovině, tak v nekonečných římských večerech nebo na alkoholem naplněných večírcích po Evropě. Vezmu to stručně (La faccio breve) je bezstarostný a dojemný román, který si uchovává veškerý rozkolísaný rytmus a svěžest života dvacátníka.

Neviditelní je román o nepřijetí odlišných lidí, ve kterém děti o rodičích pouze sní. Mladá žena, která vyrostla v dětském domově, se pokouší překonat traumata z dětství. Po tom, co ztratí blízké lidi, potká Daru, opuštěnou dívku, ve které vidí samu sebe. Když se rozhodne darovat dívce život, který ona sama nikdy neměla, setkává se s dalším rozměrem své neviditelnosti. Příběhové linky románu o lidech na periferii společnosti se proplétají, aby odvyprávěly jeden společný příběh o neviditelnosti.