Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit.

Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme spolu nemluvili. „Odkud jsi?“, „Kam máš namířeno?“ – to byla slova na přivítanou i na rozloučenou zároveň. Věděli jsme, že nemají význam.

Hledala jsem poslepu, dokud jsem nepotkala Tomáše.

*

Přisedl si ke mně v pouličním baru nedaleko přístavu. Slunce se postupně sklánělo za horizont. Ženy rybářů na kutrech čistily sítě po dlouhém lovu. Drobná paní od vozíku s těstovinami umývala plastové nádobí. Neuměla jsem rozluštit znaky na láhvi s místní whisky. Byla temná jako moře, které celou dobu šumělo v dálce.

„Jsem z ostrova,“ pověděl na uvítanou. Zvedl obočí, když jsem se zeptala, ze kterého. „Ostrov nemá jméno. Podobně jako lidi, kteří ho obývají.“

*

Tomáš se laskavě díval zpod tmavé ofiny. Tílko odhalovalo štíhlé, svalnaté tělo. Stěží jsem dokázala odhadnout jeho věk. Sluncem ožehlá kůže vytvářela kolem očí první vrásky. Pocítila jsem, že se o něm ten večer, právě v tom přístavu, chci dozvědět víc.

Vyprávěl mi, že se narodil u jezera. Jeho matka ležela na posteli v bílých prostěradlech. Nejstarší, moudré ženy ji držely za ruce a otíraly z čela pot. Hořely pochodně. Kolem se shromáždili další obyvatelé, tančili a zpívali dlouho do noci. Když přišel na svět, každý si ho chtěl aspoň na chvilku pochovat. Z nového života čišelo tajemství.

První roky života strávil s rodiči. Pil matčino mléko a přijímal bezpodmínečnou lásku lidí, kteří ho přivedli na svět. Když mu byly tři, přesídlil do školičky, aby tam žil s dalšími dětmi. Dohlíželi na ně všichni ochotní obyvatelé ostrova. Každý měl možnost pocítit lásku a blízkost, odpor i podrážděnost. Rodiče ho mohli kdykoliv navštívit. Pokud i on projevil o setkání zájem.

Jeho otec a matka jako jedni z mála dostali od komunity souhlas k tomu, aby přivedli na svět dítě. Komunita byla toho názoru, že jsou dostatečně odpovědní, emočně vyrovnaní a jsou si vědomi svých možností. Jejich láska ovšem nevydržela déle než tři roky, kdy společně pečovali o dítě. Když Tomáš nastoupil do školičky, oba odešli k jiným partnerům.

„Na ostrově rodiny nejsou,“ vysvětlil, když viděl můj údiv. „Každý může mít tolik vztahů, kolik potřebuje navázat. Bydlí tam páry, které se do sebe zamilovaly před mnoha lety, a přesto stále žijí jeden pro druhého. Ale je tam místo i pro ty, kteří pendlují od partnera k partnerovi a nikdy nemají potřebu zůstat. A pro ty, kteří mají velké srdce a dokáží milovat několik osob najednou – muže i ženy. Ostrov je pro všechny.“

Když byl Tomáš malý, nerad si hrával s jinými dětmi. Pečovatelky ve školičce o tom věděly a dovolovaly mu, aby chodil, kam se mu zachce. Byly si jisté, že každý, koho potká, se o něj v případě potřeby postará. Na ostrově se všichni znali, takže mu nemohl nikdo ublížit.

Tomáš velmi rád pozoroval ostrovany. Jedni měli kůži světlou a citlivou, ačkoli na ni neustále pražilo ostré slunce. Jiným na těle čokoládové barvy vyrůstaly černočerné chlupy. Jedni si holili hlavy jako mniši. Jiní si nechávali růst vlasy až na zem a nikdy je nečesali. Jedni se oblékali do vkusných hávů, na ústech jim zářily rtěnky a na očích stíny. Jiní se spokojili s kusem látky kolem boků.

Domy, v nichž bydleli, byly rozdílné jako oni sami. Stavěli je vlastníma rukama z toho, co jim dal ostrov, a z toho, co na břeh vyplavilo moře. Jedni se spokojili s prostou jurtou z plátna a silných klacků. Jiní vázali slámu do čtvercových balíků a vyplňovali jimi složité dřevěné konstrukce. V místech, která opustili, panovaly různé zvyky. Na ostrově nebyl žádný z nich lepší než jiný. Během svých procházek Tomáš občas v některém z domů pobyl déle. Pomáhal při kopání základů nebo při mlácení slámy.

*

„Do školy jsi nechodil?“ zeptala jsem se, přestože jsem dopředu cítila, jaká bude odpověď. Měla jsem pocit, že ten ostrov znám. Že jsem v sobě vždy nosila jeho obraz, jeho vůni a teplo jeho půdy. Cítila jsem ho uvnitř jako teplo whisky, která začínala pomalu kolovat mým tělem.

Tomáš se tiše rozesmál.

„Ostrovani mě naučili to, co sami uměli.“

Uměli zařídit, aby voda tekla pod povrchem a na něm.

Když dorazili na ostrov, nebyly tam stromy ani jezero. Červená půda praskala kvůli nedostatku vlhkosti, podzemní prameny už dávno vyschly. Lidé, kteří tu dřív žili, vymýtili lesy kvůli prodeji dřeva. Půdu vyčerpali intenzivním pěstováním. Když už nezbývalo nic, co by z ostrova mohli vytěžit, odpluli na jiný.

Noví přistěhovalci půdě naslouchali. Zavírali oči a drobili v rukou její tvrdé hrudky.

Zbudovali na ostrově terasy, příkopy a přehrady, které zpomalovaly cestu deště do moře. Voda se znovu vsakovala do vyprahlé půdy. Po několika měsících se proudy daly opět do pohybu – nejdřív pod zemí a potom na ní. Po roce se ve středu ostrova začalo plnit jezero, které přineslo zeleň.

Když k tomu došlo, přistěhovalci se postavili do kruhu a dlouho si hleděli do očí. Přísahali, že půda na ostrově už nikdy nebude kvůli přítomnosti lidí trpět, že budou obezřetní jako srny na louce. Když utíkají, může se stát, že jejich tvrdá kopyta pošlapou keře pelyňku, ale do večera se všechny listy znovu napřímí.

Na polích se urodilo obilí, ze kterého mohli péct voňavé chleby. Trsy fazolí, rajčat a lilků přinesly bujné plody. Na stromech se začala červenat jablka a manga. Obyvatelé ostrova věděli, že mohou zemi vzít jen o málo víc, než potřebují k přežití. Přebytky směňovali na sousedních ostrovech za plátno, nářadí a zrcadla.

Naučili Tomáše vytvářet ze zrcadel složité konstrukce. Odrážely sluneční světlo tak, aby ohřívalo veliké hrnce, ve kterých vařili jídlo. Naučili ho sestavovat panely, které nasávaly energii. Tu předávaly lampám, když nadešel čas soumraku, nebo kamnům, když od moře zavanul studený vítr.

Dovedli milovat zvířecí bytosti. Tomáše naučili, že nikdy nesmí žádnou z nich zabít. Na ostrově se krávy a koně pásli volně. Koně mu čas od času poskytovali svůj hřbet, když se potřeboval dostat na opačný konec ostrova. Krávy mu čas od času poskytovaly mléko, když byl nemocný a nemohl sám nabrat síly. Vždy se ale musel zvířete zeptat, zda souhlasí. Hleděl mu hluboko do očí a v myšlenkách pokládal otázku. Naučili ho slyšet odpověď.

Když se Tomáš naučil vše potřebné, byl připraven pracovat jako ostatní. Na ostrově bylo stále co dělat. Bylo potřeba zasít nebo sklidit úrodu. Připravit jídlo, uklidit zbytky. Postavit dům, udržovat ho v dobrém stavu. Nikdo neměl víc práce než ostatní. Ledaže by sám vyjádřil takovou potřebu.

Když Tomáš dokončil práci, po zbytek dne i noci mohl dělat to, co miloval.

Miloval hru na kytaru. Harmonické zvuky vyvolávaly v jeho srdci dříve nepoznaný smutek.

Miloval, když mohl jen tak sedět na pláži a sledovat uklidňující rytmus vln. Pozornost směřoval dovnitř, k tlukotu vlastního srdce, nebo ven – k tlukotu srdce přírody. Bůh byl na ostrově všude, a zároveň nebyl nikde. Svatyně se nacházela pod každým stromem a u každého kamene. Všechno bylo dokonalé. Právě takové, jaké je, bylo a bude.

*

„Ne všude to tak je,“ řekla jsem při myšlence na místo, které jsem nechala za sebou.

„Vím,“ usmál se Tomáš smutně. Po jeho obličeji přelétl sotva viditelný stín. „Rodiče mi jednou vyprávěli příběh o světě, ze kterého pocházeli. O tom, že lidé budují města, ve kterých jedni pracují dvanáct hodin denně, a jiní vůbec. A přesto jedni umírají hladem, zatímco druzí hromadí obrovské majetky. O tom, že člověk zabíjí druhého člověka jen proto, aby získal, co dotyčnému patří. O místech, kde umírají stromy a půda, protože s nimi člověk neumí žít.“

Tomášovi rodiče si pamatovali názvy filmů, na které chodili do kin. Dotek pěny na kůži během koupele. Chuť dobře vychlazeného bílého vína v horkém odpoledni. Ale na ostrově na to chtěli zapomenout. Věděli, že spolu s nutkáním mít víc přijde i pokušení vykácet stromy a prodat jejich dřevo. Nařizovat zemi, aby rodila víc a víc.

Aby zapomněli, setkávali se obyvatelé ostrova jednou denně v nevelkých skupinách. Postupně vstupovali do středu kruhu a vyznávali ostatním své nejhlouběji ukryté pocity. „Lačním,“ říkali. „Toužím.“ „Závidím.“ Z očí jim kanuly horké slzy. Jiní k nim v té chvíli přistupovali velmi blízko. Pevně je objímali a přivinovali jejich tváře na svou hruď. Takto zůstávali, dokud bolest nezeslábla, až nakonec ustoupila úplně. Tomáš se těch obřadů účastnil, ale do středu nikdy nevstoupil. Nevzpomínal si. Nezáviděl. Nelačnil. Slyšel, jak si nejstarší ostrované šeptali, že až odejde poslední z těch, kteří si vzpomínají, obřady už nebudou třeba.

*

„Myslíš, že bych mohla odplout na ostrov?“ zeptala jsem se nesměle Tomáše. Byla už úplná tma, v té temnotě jsem sotva viděla bělma jeho očí. Bylo cítit shnilé ovoce, vzduch vibroval zpěvem cikád. Ženy rybářů už dávno odešly domů. Štíhlá paní zaparkovala vozík s těstovinami do kouta a přikryla ho nepromokavou plachtou. Stále víc jsem cítila, že ostrov je přesně to místo, které hledám. Které všichni hledáme.

„Dnes už nevím, jak se tam dostat,“ řekl Tomáš pomalu. „Ale vím, že je to možné.“

*

Ke břehům ostrova čas od času připlouvaly lodě, na kterých se plavili náhodní poutníci. Na ostrově se jich nikdo neptal, odkud připluli ani co tam hledají. Nikoho nezajímaly kraje, ve kterých se narodili, ani myšlenky, které nosili v hlavách. Nikoho, kromě Tomáše.

Ostrované poutníkům obvykle dovolili přisednout si k jejich stolu a posilnit se. Provázeli je po ostrově. Odpovídali na jejich otázky, přestože je považovali za hloupé. Když se ale slunce sklánělo k západu, odváděli je na pláž, přímo k lodi. Ani jedna ruka se nepovznesla, aby se rozloučila. Nikomu nikdy nepřišlo na mysl, že může také nastoupit na loď.

„Byl jsem první,“ řekl Tomáš a na chvíli se mlčky zahleděl do noci.

*

Když oznámil, že chce odjet, v uších mu dlouho zněly gongy, které všechny svolávaly na společné setkání do sálu u jezera.

Na ostrově nemá nikdo vládu nad jiným člověkem. Nebyly tu sepsány žádné zákony, kterými by se život obyvatel musel řídit. Ve skutečnosti tam platí jediné: každý může dělat to, na co má chuť, dokud neomezuje druhého.

Čas od času se stávalo, že si dva lidé zkřížili cestu. Někdo si postavil dům příliš blízko souseda. Někdo obtěžoval jiného hlučným chováním. Tehdy se dotyční sešli a hovořili tak dlouho, dokud se jim nepodařilo najít řešení. Pokud se nebyli schopní domluvit, požádali o pomoc kohokoli na ostrově.

Už dřív se stávalo, že gongy svolávaly na společné setkání.

V jednom roce potřebovali víc stavebního materiálu než obvykle. Museli se zamyslet, jak ho získat.

V jiném země nepodpořila lidi dostačující sklizní, a ti tak museli najít způsob, jak přežít.

Ostrované si v takových chvílích sedali do velkého kruhu a radili se tak dlouho, dokud nebyli všichni spokojeni s výsledkem. Někdy to trvalo celé dny, ale někdy i týdny.

Tomášův odjezd však byl problémem zcela nového druhu. Dnes už si nevzpomíná, kolik týdnů se radili, než nalezli společné řešení. Jen málokdo byl ale skutečně spokojený. Když chystali loď, která měla Tomáše odvézt na moře, měli nejstarší obyvatelé ostrova slzy v očích. Všichni však věděli, že pokud řeknou „ne“, ostrov přestane být ostrovem.

*

„Když jsem nastoupil na loď, ani jedna ruka se nepovznesla, aby se rozloučila,“ řekl Tomáš, ale v jeho hlase jsem neslyšela zármutek.

Nebe na horizontu se začínalo rozjasňovat v předzvěsti nového dne. Kolem nás procházeli první rybáři připravení vydat se na moře na lodích tolik odlišných od těch, na které nastoupíme my. Jejich lodě vždy přirážely ke stejnému břehu, odkud ráno vypluly. My jsme seděli v přístavu jako v bardu, mezi bděním a snem, mezi jedním světem a druhým.

„Kam máš namířeno?“ položila jsem otázku, která měla být rozloučením.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Vím jen, co jsem nechal za sebou.“

(Anglický myslitel Thomas More popsal ostrov Utopie, dobré místo či ne-místo, na které doplul portugalský cestovatel Hythlodaios v 17. století. Je docela pravděpodobné, že dnes by doplul sem.)