Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh.

Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce.

Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že se chystá vystupovat, takže všichni jako na znamení začali sundávat svoje zavazadla, oblékat se, zapínat si knoflíky.

Posadil se zpátky na místo a koukl se na telefon. Tři nepřijaté hovory od táty a jedna hlasová zpráva:

– Bogdane, chtěl jsem tě poprosit…

Zase ho prosil o stovku, aby mohl zaplatit startovné v rybářské soutěži.

Kardiolog mu doporučil, aby chodil na ryby.

I doma na dvoře sedával venku, ale říkal, že ne kvůli vzduchu, ale kvůli klidu.

Kardiolog neměl ani tušení, jaký je u nich doma klid.

Bogdan řekl, že se zastaví u rodičů, až se vrátí z Bukurešti. Bydleli hned vedle nádraží. Měl tátovi přeinstalovat aplikaci spojenou s bezpečnostní kamerou ve dvoře.

Když vystoupil z vlaku, znovu se podíval na lem oblohy, ale ten už nebyl vidět, a on si najednou připadal stísněně, přidušený teď už černou přikrývkou, která se skoro dotýkala nádražní střechy.

Vyrazil pěšky přes čtvrť, ve které vyrostl, a prošel kolem opuštěné mlékárny, odkud byl vždycky cítit odpudivý pach vanilky, protože tam někde, za bůhvíkterým z matných oken, za zrezivělými dveřmi, někde v tom zbořeništi, se nacházela kavárenská „laboratoř“. Důkazem všeho byl věčný sladký zápach a stejně věčná smečka psů, které nejspíš celý život krmili jenom sušenkami. Smečka rozhodně příliš početná na to, aby hlídala cukrářskou laboratoř.

Bogdan byl v Bukurešti na veletrhu nákladních aut, chtěl se podívat na nějaké užitkové vozy na převoz živých vepřů. Byl veterinář na jedné regionální farmě a už pár let se chtěl trhnout, jak říkal, tedy založit si vlastní byznys. Býval by chtěl spravovat malou firmu, kde by už nemusel přímo pracovat se zvířaty a mohl využít spíš administrativní dovednosti, které v letu pochytil za těch dvanáct let, co pracoval na jedné z největších farem v zemi.

Situace však byla nejistá kvůli prasečí chřipce, která vyvolala ohromnou paniku od farmářů až po lidi na vesnicích, kteří měli každý jednoho vepříka v chlívě za domem a kteří je teď v zoufalství obětovali.

Takže ten veletrh, na který se chystal asi čtyři měsíce a na kterém byl spíš ze setrvačnosti, mu teď připadal jako žert. Jeho přítomnost tam byl žert. I na světě, kde by neexistovaly nemoci, by bylo skoro nemožné získat auto na leasing.

Byl unavený a rybářské starosti jeho táty byly otravné. Stařík neprosil o moc, jenom sem tam o stovku, o kterou si říkal vždycky jen tak mimochodem, bez mámina vědomí, kdo ví, proč to dělal.

Když došel Bogdan před branku, shledal, že od ní nemá klíče. Vzpomněl si, že je sundával, ale už nevěděl, co s nimi udělal. Zazvonil na zvonek, podíval se přes plot a okamžitě uviděl mámu, jak se vyřítila ze dveří a běžela k brance, v tlustém plyšovém županu, který si brala, jenom když šla ven.

– V klidu, žádnej spěch! zavolal směrem k zelené železné brance.

Máma mu vesele otevřela.

– Vy jste zapomněli, že přijedu?

– Jak bych mohla zapomenout! řekla.

– Copak jsem ti neříkal, abys takhle neběhala? Minutku bych ještě počkal, svět by se nezbořil.

– Ty nemáš klíče? zeptala se.

– Zapomněl jsem si je vzít, řekl on.

Máma ho objala, velice silně ho stiskla a zavřela oči. Byla drobounká, sahala mu jenom k hrudníku, a on sklonil hlavu a koukal se na její jemné bílé vlasy, které svěže voněly šamponem.

– Stačí, pusť mě, řekl.

– Proč? ozval se mámin hlas odněkud z jeho kabátu.

Byl březen a bylo zima.

Bogdan se usmál a ještě vteřinku mámu nechal být.

Už dlouho u nich nebyl, i když bydlel ve stejném městě. Táta za ním občas zašel, ale máma nepřišla za poslední dva roky, co se oženil s Alinou.

– Kde je táta? zeptal se. Nemám moc času.

– Myslím, že je v posilovně, u Mircei, řekla ona.

*

Grigore se posadil na svoji oblíbenou lavičku čelem k Dunaji, na sobě měl tlusté tepláky, bundu a kulicha. Foukal vítr a jemu se líbilo sedět se zavřenýma očima a poslouchat vrzání pontonů. Zdálky bylo slyšet kovové zvuky z doků. Taky bylo slyšet racky. A taky bylo slyšet vlny.

Tam bylo všechno slyšet dokonale, jenom na téhle lavičce. Byla poslední z řady na útesu, ostatní se táhly nahoru do kopce, až k opuštěné plovárně, do oblasti s rozsáhlými terasami, kam i přesto doléhal nějaký ten hluk města. Taky tam byla mládež na kolečkových bruslích a procházející se pejskaři.

Každý týden chodil k Mirceovi, svému dlouholetému kamarádovi, který byl trenérem boxu v jedné tělocvičně blízko útesu. Pracoval s několika dětmi jako dobrovolník.

Mirceovi bylo šedesát osm. Grigorovi táhlo na sedmdesát.

Když foukal vítr – a tam na pobřeží většinou pěkně foukalo –, Grigore sestupoval do údolí dlážděnou uličkou směrem k budově říčního nádraží, která byla dlouho v dezolátním stavu, potom ji opravili a udělali z ní kasino, a teď byla zamčená na zámek. Cesta se vinula kolem božích muk zdobených umělými květinami, před kterými bylo kupodivu neustále fungující pítko. Pokud v okolí nebyl nikdo, kdo by ho mohl uvidět, široce se pokřižoval a napil se z pítka, jako by z něj tekla svěcená voda.

Grigore se ve stáří vyhýbal lidem.

Měl spoustu gest, které dělal skrytě. Byly to bezvýznamné maličkosti, proto se mu taky zdálo, že je snadné je skrýt, ale nahromadila se jich spousta.

Nechtěl, aby ho lidi měli za měkkotu.

V mládí byl odvážný, ale jeho odvaha byla omezená. Rychle ji vypotřeboval.

Nebyl věřící, ale když procházel kolem těch božích muk, vždycky zjihl. Úcta k něčemu vyššímu, než byl on sám, k nějaké síle, která se jednoho dne před ním zhmotní jako vír a vytáhne ho do nebe. Tak si představoval smrt. Jako otřesné povznesení plné strachu, ale povznesení, ne zavrtání do díry. Rozprášení ve světle, ne rozklad ve tmě.

Někdy mu hučelo v uších. Občas jenom v pravém, občas v obou. Měl to tak odjakživa, opouštělo ho to a periodicky se to vracelo. Hučení slýchával hlavně večer, než šel spát, když se ukládal do postele a zhášel světlo a okolo bylo takové ticho, že mu to hučení zaplavovalo hlavu. Nejčastěji to bylo takové monotónní industriální šumění, jako sbor velkých těžkých strojů, které pracují vlastním tempem. Jindy to bylo jako proudění silného potoka, něco uspěchaného a nebezpečného, co mělo sílu na to způsobit nenávratnou škodu. Zničit něco v jeho lebce.

Šelest se mu vrátil pár týdnů nazpátek a čím víc na něj myslel, tím silnější byl. Probouzel se a už si instinktivně zacpával uši, polštářem nebo rukama, ale věděl, že to nepřichází zvenčí a že tím leda stahuje smyčku kolem krku obludy, která tak akorát řvala tím silněji.

Nikdy s tím nešel k doktorovi.

Na světě byly horší problémy.

V mládí dostal hodněkrát pěstí do hlavy, bylo nemožné, aby to na něm nezanechalo následky.

Tam na břehu Dunaje byl klid, ale zároveň dost hluku na to, aby neslyšel, co se mu odehrává v hlavě, a to se mu líbilo.

– Tati, proč jsi odešel z domu, copak jsem ti neříkal, že přijdu? zeptal se ho Bogdan.

– Nebyl jsem si jistej, v kolik hodin přesně přijedeš, řekl vyděšeně. Počkej na mě. Počkej na mě!

– V klidu, nespěchej, řekl mu jeho syn. Nechám ti peníze tam, víš kde. V psí boudě. A kvůli telefonu přijdu jindy. Ty jsi na lodi, kde jsi?

– Fouká vítr, řekl Grigore. Proč na mě nepočkáš? zeptal se zklamaně.

– Tati, jsem unavenej.

Grigore už nic neřekl.

– Věříš mi, že jsem unavenej? zeptal se Bogdan.

A Grigore řekl že jo, že mu věří.

*

Traianova ulice sestupovala z Traianova náměstí až k Dunaji. Měla pár set metrů, nebyla dlouhá, ale na každém konci vypadala úplně jinak. Začínala v centru a na jejím horním konci bylo několik starých krásných budov, nedávno zrekonstruovaných, které tudíž vypadaly čistě. Jenomže v tomhle městě se nerenovuje moc důkladně, omítka začíná vždycky brzo praskat. Než se zrenovuje celá ulice, nahoře se nejspíš budou už zase loupat fasády. Tady se ruina jen tak neschová.

Budovy nahoře patřily institucím, které už neexistovaly, a i když vypadaly dobře, byly prázdné. Následoval úsek s několika slušnými domy a pak se člověk vcelku rychle dostal do zašlé části ulice se zchátralými nezařízenými domy a prostranstvími plnými odpadků. Na úplném konci vysoká socialistická stavba, taky opuštěná, vůbec nezapadala do krajiny.

Za ní byla boží muka s pítkem a ještě trochu dál Dunaj, který vždycky plynul závratnou rychlostí, zprava doleva, i když podle toho, jak člověk četl to místo, by se dalo čekat, že poteče naopak.

Vidět Dunaj, po nějaké době odloučení, na několik vteřin dokázalo úplně převrátit vnímání prostoru. Tekl opačně. A na tohle znehybnělé místo, ve kterém se mu odhaloval, tekl podivně rychle.

Boxerská tělocvična, kde měl Mircea hodiny s dětmi, byla v té poničené části ulice, v přízemí patrového domu. Hned nad zamřížovanými dveřmi byl balkon, který vypadal jako nakrojený dort, byly vidět všechny vrstvy, lezly z něj cihly a z cihel se drolil načervenalý prach. Z podlahy balkonu vyrůstal tenký mladý stromek, a i když byl ten prostor nad tělocvičnou obývaný, ti lidé neměli to srdce stromek vytrhnout, zřejmě to byla albízie.

Vždycky když chodil za Mirceou, vystoupil Valer z autobusu číslo 4 na zastávce naproti hotelu Traian a pak šel pěšky Traianovou ulicí. Už cítil vítr od zatím nespatřené řeky a jak tak koukal na ulici, která se odvíjela před ním, snil s otevřenýma očima o tom, jaké by to bylo, kdyby ulice nesla jeho jméno.

Moc si přál, aby ve městě byla ulice, která by nesla jeho jméno. Zasloužil by si to.

Koukal se na tabulky na domech a ani nemusel zavírat oči, aby tam uviděl nápisy: „Valer Pataki, boxer“. Nebo: „Valer Pataki, boxer šampion“. Nebo: „Valer Pataki (1952– ), šampion v boxu“. Ne, bez data narození, aby nevzniklo očekávání data úmrtí. Černého anděla bychom neměli přivolávat, myslel si, abychom se mu nepřipomínali.

Teď se mu ale cestou dolů po Traianově ulici k tělocvičně začal vkrádat do hlavy nový nápad: „Valer Pataki, boxer a spisovatel“.

Svoje paměti už měl skoro hotové. Za týden si měl jít do tiskárny pro balíčky.

Chtěl grandiózní křest v jedné velké restauraci ve městě, kam by pozval bývalé boxery svojí generace z celé země, udělal by autogramiádu, pozval by novináře a uspořádal slavnostní ukázkový zápas s juniory. Kvůli tomu se potřeboval domluvit s Mirceou.

Ten křest se v posledních pár letech stal jeho největším snem, jehož splnění se blížilo. Kvůli němu prodal pozemek na venkově.