View Colofon
Original text "Câteva minute în derivă" written in RO by Cristina Vremes,
Other translations
Mentor

Jiří Našinec

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Drobná odchylka

Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Den začíná dřív, než bych si byla myslela.

Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda se tak příliš zahřívá, nezná míry, dosahuje skoro až bodu varu, což způsobuje přebytečný tlak, takže by mohlo dojít k výbuchu.

Druhý důvod: od té doby, co jsem si přečetla Útlum, příznak a úzkost, mi došlo, že vykazuji obsesivně kompulzivní chování, které bych ráda překonala za pomoci několika každodenních rituálů, jako je například budík nařízený ne na celou hodinu, ale s drobnou odchylkou. Pak taky, 5:56 pro mě znamená prodloužení snového stavu, protože přesně v šest vstávám z postele.

Ale všechno bylo jinak, protože ve 4:35 jsem se probudila a koukala jsem do stropu. Pokoušela jsem se znova usnout, zbytečně. Neodvažovala jsem se podívat na hodinky, protože jsem doufala, že bude později, že jsem se vyspala dost na to, abych během dne byla energická a produktivní. Jemné paprsky světla pronikající mezerami mezi závěsy však dneska měly zpoždění, takže jsem zmobilizovala všechny síly, vstala jsem a smířila se s nespavostí, s tím brzkým začátkem, s únavou z kratšího spánku.

Není to nic vážného, říkám si. Je to jenom další událost, která nevyšla úplně podle plánu, jako ostatně spousta jiných za poslední měsíce. Nevím, co si počnu s takovým množstvím volného času. Nerozsvěcím světlo – cítím, že ještě nepřišel čas setkat se s elektřinou nebo s jakýmkoliv jiným fyzikálním jevem. Sedím v tureckém sedu ve své obvyklé meditační pozici. Něco mi brání pustit si klip, ve kterém mluví náš guru, tak čekám, v hlubokém tichu, v klidu před bouří ulic, popelářských aut a klaksonů. Jsem jediný člověk v bdělém stavu a zbytek světa je ještě v bezvědomí.

Aniž bych se o to jakkoliv záměrně snažila, vynořil se přede mnou v nejistém prostoru – ani v mysli, ale ani v materiálním světě, nýbrž v očistci viditelnosti – obrázek mně podobné postavy. Silueta projde pasovou kontrolou, vyzvedne si zavazadla z jezdícího pásu, nasedne na vlak z letiště do centra města, pozoruje lidi zaujaté fakturami na telefonu, žebráky, do kterých ti lidé vráží, kávy v plastových kelímcích, bez víčka, které se vylévají. Je tam strašně moc lidí; jsou tam běžní lidé, vzdálení od džungle, od laoských kmenů, od penzionů pro světoběžníky, od technoparty na pláži, od příborů z banánových listů, od Iacobova těla, od absolutního pocitu svobody, jako když projíždíš zatáčky a údolí na motorce.

Návrat z tříměsíční cesty do fádní každodennosti v sobě skrývá i nějakou tu útěchu. Iacob si zarezervoval letenku. Noci v chýši a rána slavnostně zahajovaná mocně osvícenou krajinou, která se zdála pokaždé nečekaně rozlehlá, skrz okno s bambusovým rámem velké jako opěradlo od židle, tato nenávratná rána budou pokračovat na těch pětadvaceti metrech čtverečních, které zabírám ve svojí garsonce. Budeme mít zase jiné zážitky, více ukotvené v tom, čemu se říká skutečný svět. Iacob se mě ptá, jestli mu budu vařit. Váhám s odpovědí a v té chvíli se videohovor zasekne. Doufám, že si té drobné odmlky nevšiml. Říkám si, jaké to bude, vařit společně kari v kuchyni, která má jeden metr čtvereční. Jaké to asi bude, kupovat společně rýži a Vegetu, dusit se při čekání ve frontě v hypermarketu plném pestrobarevných slev. Být neustále spolu, celý týden, prozkoumávat svoje těla tak dlouho, že budeme mít pocit, že se přeléváme jeden do druhého.

Štědrovečerní večeři jsme si spolu dali na kraji silnice, ve tmě, protože v téhle oblasti v severním Thajsku je v síti podpětí. Jedli jsme pad thai s krevetami, přímo z pytlíku, opření o kamenný sloupek, v prachu cesty. Druhý den odjížděl zpátky, do chladného a vlhkého Berlína. Ráno mě vzbudil a stiskl mě v náručí, s klidným a sebejistým pohledem, zatímco já jsem pofňukávala schoulená na jeho hrudi. Iacob si balí věci rychle, aniž by se ztratil v nepořádku příšeří, mezi zubními kartáčky a čepicemi, účtenkami a pohorkami. Za chvilku si zapne bederní popruh na batohu, je slyšet cvaknutí plastové přezky, jehož ozvěna se rozléhá chýší, kterou s úsměvem zavírá a nechává za sebou.

Vlak dojel na Severní nádraží. Lidi se tlačí k eskalátorům, a z té lidské změti se stává jednolitá sestupující řada. Vrací se pach myšiny pařížského metra, jako by za celé tři měsíce pobytu nikdy nezmizel. Neštěstí drsného města, s vyčerpanými zdroji, se střípky hojnosti, se znovu přirozeně usazuje, například tlačenice, kolektivní nervování, pocit městského zoufalství. V Paříži byl život archivovaný do kulturní paměti. Příroda existuje v mysli, na obrazech. Život se nežije skrz vlastní tělo, ale skrz představu hostiny, kde se servírují mušle a šampaňské, skrz představu béžových sandálů s cvočky, bez kterých bílé zvonové kalhoty nemají smysl. Tělo, potěšení, pocity, city nenacházejí logiku bez vnějších doplňků, odcizených od svobody krajiny s nebem a zemí. V Paříži jako by bylo i nebe malované.

Iacobův blížící se příjezd s sebou možná přiveze i nebeskou klenbu v přírodním stavu, tak jak jsem ji poznala před několika měsíci. Jeho návštěva se překrývá s veletrhem erotické kresby, kam jsem byla pozvána. Pocit tvůrčí izolace se konečně začíná vytrácet. Obrázek, který tam budu vystavovat, se jmenuje We don’t talk about it anymore a zobrazuje nahou dívku s namalovanou košilí, většina veletrhů ten obrázek odmítla. Návrat do skutečného života tak není tak bezútěšný, naopak, hrozí, že se brzy stane až příliš komplexním, s celým tím sledem událostí, bohatých, výživných, a já mám tak málo času. Vernisáž, Iacob, začátek jara, rezidence ve Švýcarsku pár týdnů nato mi poskytnou příliš málo času na aklimatizaci.

Snažím se nenechávat život plynout příliš rychle, abych měla čas od času možnost udělat shrnutí. Jinak události ubíhají závratnou rychlostí a hrozí, že se ze mě stane autista.

*

Všechny plány se bortí, jeden za druhým. Celý svět pohasíná. Veletrhy pro veřejnost se ruší, letadel létá málo a letecké společnosti krachují; návrat do skutečného světa, který jsem očekávala ve vlaku cestou z letiště, se obrátil naruby. Jeden virus, jehož jméno končí na vid, migruje z východu na západ a konkretizuje se na kambodžské pláži, kde je vidět první turisty a číšníky s obličeji napůl zakrytými jednorázovou rouškou. Riziko nákazy je teď všudypřítomné a jsou místa, kde nemají kam pochovat mrtvoly obětí plicní atrofie, takže je uchovávají všechny pohromadě v obřích mrazácích. Ulice znehybněly, není slyšet motory aut, chodit ven se smí podle přísného protokolu, aby se zabránilo šíření nákazy. Účinek na město je fantastický, i když příčina je katastrofální. Tkání města se šíří vzácný klid, čas na zniternění a přemýšlení. Za bledničkovitého březnového, pak dubnového, květnového slunečního svitu matky hrají fotbal se svými dětmi, důchodci dýchají na veřejných lavičkách čistý vzduch, na povrch vyplouvá melancholické lidství. Denní procházka trvá jenom hodinu, a tak si ji vychutnávám naplno. Znovu objevuju město, které obvykle zakrývá každodenní shon.

Existence mezi čtyřmi zdmi, které ohraničují několik čtverečních metrů, a mezi nimiž se dny můžou opakovat bez výraznějšího rozdílu mezi sebou, však může být tíživá. Rozhodnu se udělat si přísný denní plán. Přijímám to, že Iacob nemůže přijet, že můj obrázek přijde o svoji výstavní premiéru, že rezidence ve Švýcarsku je ohrožená, že následuje dlouhé období ticha a budoucnost, ve které musím začít od nuly.

Rána začínají brzo, před východem slunce. Následuju momentální vnuknutí, chci udělat z mlčení nařízeného mlčení úmyslné, důkladné, zavírám oči, sedím v tureckém sedu, zvedám dlaně k nebi a čekám, až mi mysl zaplaví úplná tma. Odtud přecházím k řízené meditaci. Od duchovní očisty přecházím k tělesné očistě, při které se řídím přísným programem – kardio cvičení, bodyweight a jóga, to mám asi na tři hodiny, během nichž si uvědomuju každý sval, každý pocit, každý pohyb, a pronikám při tom do dosud neznámých zákoutí. Uvědomuju si srdce, ramena, bříška prstů, čéšky, dýchání nosem, střed těla. Od úklidu přecházím k rekonstrukci intelektu a analýze původu, přičemž začínám vznikem demokracie v antickém Řecku, procházím přes francouzskou revoluci a historii západního literárního kánonu, přes hamletovské sebeuvědomění a vojenské strategie z druhé světové války, až k podivným okolnostem, za kterých jsem před více než třiceti lety přišla na svět.

Na Iacobovy narozeniny spolu strávíme několik hodin na telefonu, nazí. Čtyři dny poté mám narozeniny já. Budím se s myšlenkou, že ten den strávím co možná normálně, aniž bych se odchýlila od přísného programu. Jakmile na pár vteřin polevím od přísné koordinace, bojím se katastrofy, dlouhého, černého a slizkého období, ve kterém se nebudu moct zvednout z postele, protože k tomu nebudu mít žádný důvod. A přesně to se taky stane. Obrazovka se od rána rozsvěcuje zprávami od neznámých lidí, kterým virtuálno oznámilo, že mám narozeniny. Po obědě začínám přemýšlet, jestli Iacob plánuje nějaký speciální hovor, který vyžaduje přípravu, a proto se ještě neozval. Zbytek dne strávím s telefonem v ruce a se sílící nedůtklivou náladou. Obrazovka se mnou nespolupracuje a nutí mě na autopilot říkat děkuju, příliš mnohokrát, aniž bych cítila skutečný vděk. Čtyři hodiny, osm, po půlnoci, a já usínám s pocitem hořkosti, aniž bych vyšla z domu, aniž bych to oslavila sklenkou vína, aniž bych potkala jedinou skutečnou osobu, bez jediného slunečního paprsku, plná neklidu z bezprostřednosti ještě prázdnější prázdnoty mezi těmi čtyřmi bílými zdmi.

Druhý den si v časném ranním světle všimnu, že stonek jediné živé bytosti, která mě utěšuje, yuccy jménem Gigi, se zlomil. Zlověstná znamení pokračují. Soška Ganéši má ulomené ucho a oblíbený hrnek na kávu mi vyklouzne z ruky. Těch málo věcí, kterých se můžu chytit první den po změně předpony číslice, která značí můj věk, se rozpadá, a já cítím, že už se nedá nic dělat, zachumlám se znovu do peřiny a stáhnu se na dlouho do podivného polovědomí.

*

Od téhle epizody uplynuly týdny, a v tom období jsem spravila ucho sošky vteřinovým lepidlem a Gigiho stonek náplastí, mletou skořicí a párátkem. Jsou věci, které mi nastavují zrcadlo. Když se promění ony, proměním se i já. Každodenní program se zpřísňuje, pandemie pokračuje, a já se chytám budíků a kardio cvičení, abych to vydržela, až do dnešního rána, kdy se nevzbudím v 5:56, ale kolem čtvrté. Ráda bych se fyzicky vyčerpala. Začnu sérii vysoce intenzivních cviků v intervalech. Chci přestat přemýšlet, omezit mozkovou aktivitu na čistý pot, na čistou tělesnost.

Na konci při protahování svalů říká instruktorka mimo jiné to, že jedinou stálou věcí je změna.

More by Tereza Prymak

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște
More in CZ

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Změna

„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ volá mladý doktor a vrhá se dolů schodišťovou šachtou, schody bere po dvou, po třech. Musí to stihnout. O několik týdnů dříve matka ještě v šestinedělí kontaktovala pediatra: děťátko bez ustání plakalo. Při první návštěvě lékaře jí bylo řečeno: „Stačí, když ho jednou pořádně nakrmíte, ono se pak uklidní.“ Na druhé klinice jí sdělili: „Je to jen kolika. Nejezte smažené. Budete pak mít lepší mléko a dítě přestane tak řvát.“ V soukromé ordinaci se lékař jednoduše rozesmál: „A proč by nebrečelo? Vždyť je to novorozeně.“ Pediatři byli klidní, ale plá...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Joanna Gierak Onoszko

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska