View Colofon
Original text "Venirea" written in RO by Alexandru Potcoavă,
Other translations
Mentor

Jiří Našinec

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Příchod

Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé.

Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči.

„No, co to je, tohleto?“ divil se biskup a vydal se drobnými krůčky zkoumat podivný předmět, který se přes noc snesl doprostřed náměstí. Mezitím vyšlo slunce a jeho oslnivá zář se v něm odrážela.

„Že by to byla hůl Boží, která převedla Mojžíše přes poušť?“ nadhodil jeden ze shromážděných farníků.

„Myslíte?“ divil se jiný.

„Myslím, samozřejmě.“

„Ne, ne. Nemyslíte si, že to je nebeský průvodce Židů z exodu? Ten z Bible?“

„Je to možné,“ zamyslel se farník.

„Dobře. Ale co dělá tady?“

„Je to znamení shůry! Naše vezdejší putování skončilo a nadešel Den posledního soudu. Mám tušení, že každou chvíli se můžou otevřít sklápěcí dveře a z nich vyjde Ježíš a řekne nám, abychom si nastoupili, že jsme ti vyvolení, kteří mají být odvedeni rovnou do ráje.“

„A potom na světě vypukne poslední válka a planeta lehne popelem i se všemi, co tady zůstanou – stoupenci Šelmy,“ zamumlal hlavní duchovní. „Dobře, ale kdo je potom Antikrist?“

„A záleží na tom ještě vůbec?“

„Mno,“ hlesl biskup a rozhodl se, že mši odslouží venku.

Služebníci pospíchali donést mu všechno potřebné a představený se jal vykuřovat kadidlem božský projektil, na který už se nedalo koukat bez slunečních brýlí. Věřící začínali chápat, co se děje, a všichni poklekli. Za nimi se shlukovaly první vlny turistů s fotoaparáty. Několik tuctů Japonců obklíčilo jezdeckou sochu Karla Velikého, aby lépe viděli přes objektivy svých kamer. Byli na vrcholu štěstí: něco takového nezažili ani jejich přátelé, kteří byli v Paříži před nimi, a oni se pýřili, že se jim povedlo dostat do záběru všechno, od Eiffelovy věže po poslední kontejner.

V devět hodin bylo náměstí před katedrálou Notre Dame plné jako nikdy předtím. Věřící po telefonu přivolali rodiny a známé, desítky televizních štábů zaujaly pozice a spustily živé vysílání, policie čekala na rozkazy, hasiči připojili k hydrantům kilometry hadic a napjatě vyčkávali, jestli něco vzplane nebo bude potřeba rozptýlit dav, doktoři a sestřičky z Ústřední nemocnice byli připraveni zasáhnout s nosítky a kapačkami a pacienti, kteří už v nemocnici leželi, přistoupili k oknům a pokoušeli se mezi větvemi kaštanů něco zahlédnout. Šance byly mizivé.

Když skončila katolická bohoslužba, početná skupina občanů v kloboucích vyrazila vpřed v závěsu za rabínem. Židé si razili cestu lokty, a jakmile se k tomu ohromnému objektu dostali, začali se modlit a opakovaně klanět. Z druhé strany si pouhým pohledem obstarali volný prostor muslimové, rozložili si modlitební koberečky a schoulili se na ně obličejem k zemi. Biskupovi mezitím zastoupili cestu reportéři a on jim vysvětloval, čeho se to všichni stali svědky, nejspíše tedy druhého příchodu Spasitele.

„Chápu,“ řekl jeden chlápek s mikrofonem. „Ale proč si nevybral Vatikán? Nebo Jeruzalém?“

„Kdo ví?“ usmál se biskup pyšně a méně záhadně, než by se slušelo.

Kolem jedenácté se vytvořilo několik procesí, která se po dlouhém naléhání s námahou dostala do blízkosti nebeského velvyslanectví. Byli to pravoslavní, evangelíci a neoprotestanti, kteří viděli v televizi, co se děje v pupku Paříže, a nemohli si to nechat ujít.

„Myslíte si, že Syn člověka sestoupí dnes na zem mezi nás?“ přiskočili reportéři k rabínovi.

„Proč to chcete vědět?“ zchladil jejich nadšení a vypařil se.

„Co od toho setkání očekáváte?“ zmáčkli novináři imáma.

„Uvidíte,“ vykreslil na rtech tenký úsměv a vrátil se ke svým.

„Někteří věštci předpovídali, že Mesiáš se objeví někde na východě. Přesněji řečeno v Rumunsku. Přesto by mohl ovšem být přímo tady a teď. Co k tomu můžete říct?“ „Nevadí mi to,“ ujistil ho pravoslavný kněz mezi zuby. „Hlavnímu městu Rumunska se přezdívá Malá Paříž, ale vzhledem k tomu, kolik Rumunů je tady, na březích Seiny, by mě ani nepřekvapilo, kdyby si i On sám ta města spletl, stejně jako skoro všechny světové superhvězdy říkají Budapešť místo Bukurešť. Takže to mohlo dopadnout i hůř.“ „Aha, takže Ježíš je něco jako superstar?"

„Jasně!“ vmísil se do toho jeden neoprotestant. „Vy o tom snad pochybujete? Hlavně že o Johnu Lennonovi nebo Michaelu Jacksonovi nikdo nepochyboval! Však to brzo pochopíte.“

„Jděte domů a načerpejte síly na nový pracovní den,“ vstoupil do toho klidně evangelický pastor. „Nic se nestane. Je to nějaký přístroj, a Bůh do něčeho takového vstoupit nemůže.“

„Vážení občané,“ uzavřel profesor ze Sorbonny. „Proklepal jsem to prstem, poslechl si ozvěnu a ta mé domněnky potvrdila. Takže bych vás rád ujistil o jednom: transcendence je dutá! Všechno tedy záleží na nás.“

Když přišel čas oběda, Île de la Cité už se ponořil skoro o metr hlouběji, zatížen desítkami tisíc lidí, kteří se na něm shromáždili a tichou poštou si předávali poslední drby a novinky z předních řad. Zástupci církví různých vyznání se dělili o přímý přístup k uctívanému projektilu a dobře hlídali, aby ho lid osahával pokud možno co nejméně. Mše a modlitby se řetězily jedna za druhou, kouř z kadidelnic stoupal k jasnému nebi ze všech stran. Město bylo jako ochromené a čekalo na zázrak. Bistra nabízela občerstvení zdarma, sousedi se dělili o cigarety, přivandrovalí žebráci si připíjeli ze stejné láhve s místními bezdomovci, hranice mezi náboženstvími, národy, politickými směry a společenskými vrstvami byly smazány, alespoň preventivně.

Poledne se přelilo do odpoledne, a to zase do večera. Napětí vzrůstalo s každým slovem či názorem, jež se šířily bezdrátovým telefonem davu. Televize rozmístily do několika rohů obří plátna a promítaly na ně v přímém přenosu. Lidé se koukali jedním okem na ně a druhým na kamery, které klouzaly okolo nich, a propukali v nadšení, když se ocitli v záběru. Věděli, že je vidí celý svět, takže neúnavně mávali rukama plni nadšení.

K večeru bylo veřejné představení přerušeno, když se na plátně objevil člověk v obleku a začal monotónně předčítat tiskovou zprávu. Ten pán s kravatou byl zástupce známé farmaceutické firmy a svůj proslov začal omluvou za způsobený zmatek, aby následně upřesnil, že onen objekt umístěný před katedrálou Notre Dame není nic jiného než reklama, vpravdě nekonvenční, nicméně v podstatě neškodná, na nejnovější čípky právě uvedené na trh a že všem doporučuje, aby je vyzkoušeli. Píárista opustil vysílání doprovázen hromadným výsměchem. Odzbrojení a zklamaní lidé vzdali čekání na jakékoliv okamžité projevy božskosti, rozhodli se definitivně, nebo alespoň do první další příležitosti, opovrhnout ekumenismem a šli domů. Ostrov se brzo vynořil zpátky na hladinu a náměstí před katedrálou se skoro úplně vyprázdnilo. Kněží se stáhli plni rozpaků, i když kdesi uvnitř byli spokojení, protože všechen ten mumraj byla vlastně taková zdařilá generálka. Ohromná střela zůstala napospas kolemjdoucím a zamilovaným párům, kteří se spěchali podepsat lihovkami na potemnělý matný povrch. Jejich místo brzy zaujali příznivci konspiračních teorií, přesvědčení o tom, že za všechno může prolhaná vláda a že se tam něco schovávat musí. Ti bděli u objektu několik hodin, ale když viděli, že se nic neděje, šli spát, protože je čekalo pondělí, lépe řečeno další práce ve službách světového židozednářstva.

Kolem půlnoci, když už bylo náměstí ve světle úplňku naprosto prázdné, přijela policie s odtahovým vozem a dvěma jeřáby, aby naložili předmět teď již prostý mimozemských významů a odvezli ho odtamtud pryč. Dělníci se ho zrovna snažili navázat do popruhů, když vtom se prudce a bez jejich přičinění odlepil od dlažby, nějakou chvíli levitoval nad městem a pak beze stopy zmizel v nebi. Poté se týmy uklízečů začaly věnovat své běžné práci a chod věcí se zase vrátil do normálu.

More by Tereza Prymak

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște
More in CZ

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič