Žena sedí a čeká. Sedí s rukama složenýma v klíně a čeká. Úplně normálně jako každý jiný. Podezřelý subjekt? Vůbec ne. Stejně ji ale pozoruju dál. Možná kvůli způsobu, jakým se nohama nehybně dotýká země, jako by plánovala na letišti zakotvit na věky, jako by zkameněla. 
Černobílé pixely mé obrazovky detekují tvář. V okolním šumu se rýsují dvě rovná obočí a ostré rysy téměř až ptačí tváře. Nakloním se blíž k obrazovce, až sedím na samé hraně kancelářské židle. Čočka zachycuje dvě křišťálově jasné oči. Trhaně se otevírají a zavírají, trochu jako posuvné dveře na terminálu 224. Vždyť to je taky podezřelé chovaní, ne? Přece jen už tam sedí opravdu dlouho. Když si ji přiblížím ještě víc, vypadá to, jako by pomalu pohybovala rty. Cosi jí vychází z hrdla, roluje přes jazyk a rezonuje mezi zuby. Jeden by skoro uvěřil, že zvolna a téměř neslyšně opakuje slovo „eskalátor“. 

Terminál 226 

Zajímalo by mě, jestli eskalátory zapomínají kroky a do jaké míry mohou odhadnout velikost bot, váhu nebo destinaci těch, kteří po nich stoupají či scházejí. A taky jestli si to pro příště zapamatují. Už tu nějakou dobu sedím, abych tomu přišla na kloub. Minulo mě už přesně 572 kolemjdoucích. Pečlivě si jejich počet zapisuju do notesu, abych si udržela přehled o všem, co mě míjí. Dokud budu muset, udržím si přehled o všem, co mě míjí. Tady chci zkamenět a jednou provždy spolknout rozloučení. Otočím hlavu doleva a zadívám se přes cestující, zářivky a v okně pokroucené odrazy na srpkovitý měsíc, který za chvíli, jakmile obloha potemní jako papír nasáknutý inkoustem, osvítí zasněžené špičky hor v dáli. Tyhle kdysi aktivní sopky dnes jen poklidně doutnají, dokud se zase neposune tektonická deska. Mezitím Istanbul probublává jako magma. 
Na letišti se to vleče možná proto, že se všechno opakuje v nekonečných smyčkách. Cestující, zavazadlové pásy, tyhle eskalátory. Vše začíná znovu a znovu. O 572 pasažérů dřív jsem se posadila přímo nad eskalátory, jejich kadence mě totiž uklidňuje. Mechanismus schody polyká a pak je zase vyplivuje, aby s tlumeným cvaknutím znovu vyrostly. Přála bych si to taky umět, znovu vyrůst. 
Začalo to už dávno. Ztratila jsem slova. Nebo lépe řečeno: pokaždé jsem je zase spolkla. Něco ve mně mi bránilo je vyslovit. V břiše pak bublaly, dokud nevykypěly až k hrtanu, kde se zasekly a zůstaly viset na měkkém patře, až jsem nebyla schopna vypustit nic víc než vzduch. Občas se jich pokusilo vypěnit tolik, že vytvořily tuhý knedlík, který podrobil zkoušce hranice mého hltanu. Jako když se člověk pokusí spolknout příliš velké sousto starého chleba. To jsem si pak přála, abych se z té odporné slovní kaše mohla vysvobodit. Když jsem ještě studovala, nebylo to tak nápadné. Schovávala jsem se za odbornou latinskou terminologii a taxonomii veterinárního lékařství, za jiný druh jazyka, kterým jsem vyučující dokázala přesvědčit, především písemně. Jen když jsem byla v laboratoři se zvířaty sama, mluvila jsem plynule a bezostyšně. Pištěla jsem s myškami, kvákala s žábami a vrčela se psy. 
Dnes už se mi občas i mezi lidmi povede dostat slovo až na špičku jazyka. To pak často lechtá tak moc, že z úst vyjde celé netrpělivé předčasně a se zajíknutím. Kdysi jsem někde četla, že není možné spolknout vlastní jazyk, a to mě uklidňuje. 
Je ironické, že dřív jsem pusu naopak nezavřela. S nevídanou horlivostí jsem před celou třídou zarecitovala báseň, troufla si vymyslet několik vlastních textů k písním a s křikem vtrhla na hřiště. Dokonce mi říkali, že mám talent na jazyky. Dokud jsem nevyrostla z dětství a jazyky rodičů se rozhodly nepřekrývat. Stejně jako bylo v dětství jednoduché si vyprosit zmrzlinu v tureckém karavanseráji, otcově podniku, bylo v dospělosti těžké si objednat čaj v místní kavárně. Ty dva jazyky už si prostě neodpovídaly. Turecká abeceda čítá 29 písmen a nizozemská 26. To znamená, že tři písmena chybí nebo přebývají. Tři písmena. Víc k mému umlčení nebylo třeba. 

Levý horní roh obrazovky mi ukazuje o něco jasněji držení jejího těla i výraz tváře. Kamera se nachází v rohu letiště, kde je lepší osvětlení. Reklama opěvující business třídu u Qatar Airways jí do tváře vrhá světlo. „Létejte s úsměvem“. Modelka s řadou perfektních zubů a koktejlem v ruce se na ni zářivě usmívá. Přiblížím si obraz. Žena na monitoru přestala mumlat a soustředěně si okusuje dolní ret, jako by pečlivě zvažovala, co říct. Má dlouhý krk a je oblečená do tmavých kalhot a blůzy, ale bundu nemá. Na tuhle část roku je moc nalehko. Zvedne ze země kabelku, položí si ji na klín a obejme ji. Výrazné klouby se na obrazovce zbarví doběla. Rád bych věděl, co v té kabelce má, že ji mačká tak podezřele silně, a kdepak je asi zbytek zavazadel. 
Po eskalátorech sjíždí zhruba šestiletý chlapec s úhledně načesanou pěšinkou. Nejde o podezřelý subjekt, ale v okolí se nenachází žádný dospělý a dítě bez dozoru není na letišti dobré znamení. Možná bych tam měl pro jistotu poslat Hassana. Zdá se, jako by někdo chlapci vštípil strach z pádu, křečovitě se snaží drobnou ručkou držet zábradlí. Ostýchavě se blíží k ženě s kabelkou. Pěstičky sevřené. I když už stojí přímo před ní, ona odvrátí zrak, téměř nepatrně zavrtí hlavou a trochu se otřese. Rty pevně tiskne k sobě. Chlapec se nahrbí. Je na matku příliš mladá?

Terminál 226 

Ten, kdo vymyslel tyhle takzvaně ergonomické sedačky, by měl zvážit změnu kariéry. Obratel po obratli se snažím narovnat si záda. Chlad kovu mi prostupuje tělem až k temeni hlavy. Zároveň se pokouším zahřát o kabelku. Když totiž kůži svíráte dost dlouho, změkne a hřeje trochu jako spící tělo pod zimní peřinou. 
Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem tu prospala celou noc, natož abych věděla, jak dlouho tady vlastně jsem. Přestože se na letišti zdá být každá vteřina důležitá, ztrácí se tu ve vzduchu celé hodiny jako éter. Tady je stále den i noc. Zatímco se venku stmívá, tady světla svítí donekonečna. To vím jistě. 
Zničehonic se mi u nohou objeví chlapec. Stojí moc blízko, vlasy pečlivě sčesané na stranu a oči velké jako pečené kaštany. 
„Mère…“ 
Samovolně se mi stáhne bránice. Hrtan, hlasivky i plíce se mi ucpou. Stává se mi to teď pořád… pitomá škytavka. Nesnáším, když ztrácím kontrolu nad vlastním tělem. Přidušeným hlasem se pokouším chlapce odehnat, vymezit se. Dát mu najevo, že nemůžu být tím, co potřebuje. Jak ale vysvětlit dítěti, co jsou hranice? A že na ně bude celý život neustále narážet? Mezi státy, těly, moři, a dokonce i ve vzdušném prostoru. Kdysi jsem četla, že si každý stát sám určuje, jak vysoko jeho hranice sahají. Jak má pak jeden vědět, do jaké výšky musí vyskočit? 
„Mère…“ ozve se znovu. 
Francouzština? Kousnu se do rtu, až mi z něj začne téct krev. 
„Merhaba.“ 
Panika. Turecky neumíme ani jeden. Zatímco se pátravě rozhlížím, snaží se chlapec přimět svůj ret, aby se přestal třást. Čekal ode mě něco jiného. Snad že si ho posadím na klín a jemným kolébáním ho ukonejším. Nebo že ho bez zaváhání popadnu za upocenou ruku a vydám se s ním hledat někoho, kdo se o něj postará místo mě. Mámu, starší sestru, dědečka. Možná tátu? Hemží se to tady muži, kteří by mohli být otci. 
K chlapci přispěchá nakrátko ostříhaný muž a rázným pohybem ho chytí za ručku. Mísí se v něm starost i vztek, jako by plakajícího chlapce hledal celou věčnost. Probodne mě pohledem a společně odchází tak rychle, jak je to jen možné. Na kluzké podlaze to skoro vypadá, jako by bruslili. Hemží se to tady otci.
Mámino sevření. Ještě pořád si vybavuju, jak přijíždíme. Jak mamka, sestra a já každé léto uprostřed noci přistaneme na maličkém letišti Nevşehir Kapadokya. Je cítit plastem, leteckým benzínem a nocí, která jen tak neskončí. Jdeme jako Svatá Trojice, máma jde uprostřed a každou rukou svírá jednu z dcer. Nemůžeme se dočkat znovushledání. Snad na nás nezapomněl, čtu z máminy zpocené dlaně. Každé léto znovu. Cvičení trpělivosti. Čekáme, než se objeví naše azurově modré kufry, abychom pak v řadě, která se táhne jako zpomalený had, pokračovaly k vízové kontrole. Každé léto znovu. Strach, jestli se ještě podobám fotce v pasu, jestli mi vlasy příliš nezesvětlaly nebo kulaté tváře neztratily moc na dětskosti. Aby nás nakonec neposlali prvním letem zpátky do Belgie. Každé léto znovu. Tlumený výdech úlevy, když se vízové razítko dotkne inkoustu. Po dokončení všech formalit se vydáme hledat tátu. Letiště je zvenku obestavěné hradbou mužů: znuděných taxikářů a mužů seriózních, nervózních i unavených. Všichni nehybně čekají. Pozorně poslouchám, až zaslechnu tátovo mlčení, cigaretový kouř se mu točí nad hlavou jako závoj oblak. Máma uvolňuje sevření a my ještě celé rozespalé tátu pozdravíme. Už teď dobře víme, že i v tomhle shledání se skrývá loučení. Ale prozatím se nechám unášet objetím i pachy. Jsou všudypřítomné. Přes tátovu hruď naslouchám jeho hlubokému hlasu. Objímám ho kolem krku. A pak v autě ta důvěrně známá vůně sedadlových potahů ojetého volva, šeptající dospělí na předních sedačkách, zlé oko, hypnotizující amulet na zpětném zrcátku, noční modř. Vědomí, že i tohle pomine.