17
22.12.2014 Diario de Vida 
Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snažily  zachytit tuto scénu, a duhu pod sluncem ve fontáně uprostřed náměstí, utekl do parku „Maria Luisa“.  Tento „Disneyland“ pro dospělé byl klidný a neskutečně idylický. Proběhl okolo velkolepého stromu  Ficus macrophy, který vystoupil z fantasmagorické ilustrace dětské pohádky a vtěsnal se do parku  mezi palmy a ostatní zeleň, monumentálně zdvihající svoje kořeny nad zem jako obrácená koruna. Ze  stromu vzlétl holub, přeletěl mudéjarské fontány a zamířil k ostatním holubům, kteří se shromažďovali  okolo ostrůvku s labutěmi a kachnami. Sletěl na zem, sdělil něco příteli, který mezitím vyletěl nahoru,  oblétl široký kruh okolo hlav dvou zvědavých lidí a s jejich pozorností jako doprovodem se teatrálně  usadil na strom nad nimi. Tehdy si ti dva lidé všimli, že je na stromě obrovské množství bílých holubů.  Přešli most, prohlédli si scénu s kachním, ptačím světem a pokračovali k letohrádku, aby se podívali  na park z výšky. Okolo nich proběhlo děvčátko, které se zastavilo u plotu se štěrbinou NO8DO,  pohlédlo skrze ni na zamřížovanou krajinu parku a pokračovalo dále. Zastavilo se, udivené, když si  všimlo dvou dívenek, které jezdily v nějakém vozítku k plošině Plazza de America a výskaly radostí.  Udělaly kolečko okolo náměstí a přiblížily se ke zneklidňující scéně koně, který ležel mrtvý v prostředí  Pavilonu Mudejar, spokojený, že poslední minuty svého života prožil jako revolucionář, bojovník za  koňská práva.
      Viktor stál na náměstí Plaza de España a do uší mu zněla ze sluchátek telefonu písnička Miluji  tě jako koně od Zdeňky Kovačiček. Pro potřeby vyšetřování si připravil 24 kartonů s poznámkami  podle Vidina deníku, i o tom, co se dozvěděl během vyšetřování. 
      Rozhodl se, že poskládá části skládačky na sídla španělských provincií, která byla ozdobena  dlaždicemi s barevnými scénami historie této oblasti. Vytvořil minioltáře pro každou Vidinu epizodu  a přistupoval k nim s velkou úctou a pokorou, snažil se pochopit její tajemný jazyk. Měl dost štěstí,  že toto nažehlené, přízračné náměstí nebylo přeplněné návštěvníky, kteří se tiskli v úzkých uličkách  centra města, ve snaze co nejvíc využít vánočních výprodejů. Policisté ho jednou za čas přišli  navštívit, aby zkontrolovali, co to tam dělá. On by je, s určitou dávkou podezření z jejich strany,  obratně přesvědčil, že je dementní. Snažil se, jak nejlépe uměl, aby mu kartóny s poznámkami  neodletěly, a proto je připevnil k dlaždicím. Přinesl z bytu vše, co mohl, a nosil tuto zátěž všude s  sebou. 
      Nůžky, pouzdro na mobilní telefon, odvíječ lepicí pásky, kalkulačka nalezená v bytě,  nabíječka na mobil, tužka, dálkové ovládání ke klimatizaci, pomeranč, plynový zapalovač, kuchyňský  česnekovač, obyčejný zapalovač, externí harddisk, průvodce po Andalusii, kniha „Hodočašće  Arsenija Njegovana“, krabička „aspirinu“, diktafon (rozbitý), azulejo kachlíček, na kterém stálo  mýdlo, magnet na lednici (arabeska s nápisem Granada), klíče od bytu v Bělehradu, malý keramický  stojánek na kadidlo, tmavá čokoláda „ritter sport“ s celými lískovými ořechy, USB, rtěnka a zrcátko. 
      Potřeboval tuto realitu rozebrat, aby se na ni podíval tak, jak byla napsaná, zdánlivě  nepropojená a chaotická, a ve skutečnosti v dokonalé harmonii s Vidinou pseudoromantickou  povahou. Přešlapoval na místě, aby poté pobíhal od jedné karty ke druhé, ve snaze nalézt logickou  linii, kterou tvořily jednotlivé fragmenty Vidina příběhu. V dálce byla slyšet Debussyho Arabeska.  On to ale neslyšel, protože mu v uších vřískala muzika z telefonu a v hlavě zase chór Vidiných vět.  Ty vysely nad jeho vědomím jako caption na sociálních sítích, který vám zůstane zaryt v mysli společně s vizuálním podnětem, který ho doprovází. Všechny ty hlasy, tóny, vnitřní i vnější, se utišily,  zatím co se zesiloval rytmus volání, které získávalo čím dál tím jasnější strukturu bojové písně. 
Fragmentor volá 
Děti manických nocí 
Fragmentor skřípe zuby 
Vříská uprostřed noci 
Fragmentor je dyslektický 
Synapse jsou slabiky nový 
Fragmentor tiky má 
Fragmentor čas loví
Fragmentor čárky nasává 
Fragmentor je emodži 
Fragmentor floskule dává 
Fragmentor láme prsty 
Fragmentor rád rýmuje 
V počítání si je nejistý 
Fragmentor vždycky říhá 
Dokud nádor na mozku čistí 
Fragmentor vymýšlí nicky 
Fragmentor vlastně není 
Fragmentor rád freaky 
Fragmentor je My love story 
      Nemám teď čas na poezii! Nemám! Řval na sebe, ani sám nechápal, proč mu čas stále tak  utíká. Co je dobře využitý čas? Hledal ho doteď, nebo ho správně využil? 
      To, co mu nebylo jasné, byl motiv jejich zájmu o údajný spolek. Byli špióni nebo členové  nějaké rozvědky? Jestli ano, znala by je naše policie? Nebo to byli jen pošetilí turisté toužící po  vzrušení kvůli nedostatku smyslu? Smí se zabývat agenty jiných organizací? Zavolal by její společník  policii, pokud by to tak doopravdy bylo? To je absurdní, jsem paranoidní. 
      Mužský a ženský princip, „Zlatá ruka“, účes, Tenerife, Maroko, kdo to všechno pochopí? Pocítil náhlou potřebu penetrace. Přišla zničehonic, jako antistresová myšlenka. Ne jako  penetrující, ale jako příjemce. Nevzpomíná si, jestli někdy dřív pomyslel na pegging, a nyní pocítil  nepopsatelnou potřebu, aby ho žena penetrovala. Mužský a ženský princip. 
      Poslal zprávu vlastníkovi bear klubu s otázkou, kde ve městě může najít dominatrix klub,  kvůli vyšetřovaní, samozřejmě. 
      Do večera googlil, jak se na to má připravit, vykoupaný a vyklystírovaný vyrazil k  domluvenému místu. 
      Poprosil dívku, jestli jí smí říkat Vida. Zatímco okolo něj chodila, v žáru vzrušení jí řekl: „Tu eres me Vida“. 
      „Dost bylo řečí. Život tě teď bude jebat,“ odpověděla.

18 
23.12.2014 Diario de Vida 
Pod oblouky mostu propluli kajakáři a zmizeli za horizontem ozdobeným soumrakem Sevilly.  Na trávě protějšího břehu leželi a cvičili ti, kteří se snažili zachytit každou možnou minutu na slunci.  Jeden člověk se nacházel na člunu s urnou, kočkou a patchworkovou taškou. Chtěl vysypat popel své  nebožky manželky Soledad do Gvadalkiviru, ale pak se mu zdálo, že horko Sevilly není vhodným  místem věčného odpočinku pro ostatky jeho ponuré a temné životní partnerky. Tehdy se rozhodl, že  odejde a její popel vysype do Bajkalského jezera. 
Nezávisle na nich 24 cyklistů přejelo přes most, při hledání adventních svící, kterým prošla  spotřební doba. 

      Nemůže čekat, musí být produktivní. S batohem na zádech, 24 zmeškaných hovorů a desítky  nepřečtených esemesek, e-mailů a notifikací, potuloval se Sevillou s polojasnou misí. Ptal se každého  na holičství, kde by se mohl nechat ostříhat a oholit, narostl mu plnovous, neupravený jako vandrák,  v oblečení, které se vytahalo příliš častým nošením, jako následek ohraničených možností, které skýtá  jeden cestovní kufr. Přesouval se z jedné části města do druhé, aby prozkoumal terén, ale lidé ho  většinou z holičství vyhazovali, se slovy že nepracují, že mají siestu, že se blíží svátky, že zavolají  policii. Chytal se stébla příběhu o tajném holičském spolku, který vládne světu, zoufalý, a nedůvěra  místních holičů v něm podporovala nově nabytou paranoidní ideu. 
      Anus ho od včerejšího večera bolel a pokaždé, když se chtěl posadit, velmi bolestně si  vzpomenul na zkušenosti předešlé noci. Proto si nedělal mnoho přestávek, ale obcházel okolo Sevilly. Na náměstí Macarena ho přepadla těžká únava. Vzpomněl si na ten příšerný hit z devadesátek  a posadil se, aby si odpočinul. Slunce mu pražilo přímo do očí, takže musel mhouřit oči a upíjet  darovaný vitamín D. Když otevřel oči, viděl skrze blesk Smrt a Los del Rio, jak hrají šachy na  náměstí. Bergman, ó bože, kde se tu ten billboard vzal? Počkej, je to billboard? Viděl obrázek v  pohybu, ne jako statický reklamní materiál, a zničehonic na náměstí vše utichlo a zůstal sám s tím  pohledem, který byl černobílým kouskem v barevné krajině. Smrt vyhrávala a začínala svůj tanec, 
který již nebyl tak poetický, Smrt tančila makarénu s těmi, které vedla. 
Now don't you worry about my boyfriend 
The boy who's name is Vitorino 
I don't want him, couldn't stand him 
He was no good so I 
Now come on, what was I supposed to do 
He was out of town and his two friends were so fine 
Come find me, my name is Macarena 
Always at the party con las chicas que estan buenas 
Come join me, dance with me 
And all you fellas chat along with me 
      V orgiastickém zápalu trash melodie tančili na makarénu donekonečna, opakovali slova i  choreografii znovu a znovu, otáčeli se kolem sebe a směřovali neobratnými pohyby k různým  světovým stranám. Ani Bergmana nemůžete nechat na pokoji, nemůžete ho přece hanbit tak banálně.  Pomalu se točili kolem něj, zužovali taneční kruh okolo něj. Nic vám není svaté? Viktor pevně držel  batoh, otevřel ho a hledal nůžky. Snažil se výhružnými pohyby zahnat vizi, pak se snažil nůžkami  odstřihnout ten černobílý záběr, jako by byl součástí plátna. Neobratně se pokoušel bodnout  neviditelného protivníka, bodal sám sebe do stehen, nebyl si vědom bolesti ani krvavých skvrn, které  se neúprosně šířily, tiše jako metastáze, němé předzvěsti nečasu. 
      Proč je vše tak maximálně zesílené? Co to je za trash? To není trash, ale metatrash. Ne, to je  hypertrash! HYPERTRASHREALISMUS, ve kterém jsou všechny intertextuálnosti tohoto světa  smíchané do jedné obří superstruktury, která se zdvihá jako nějaký hyperrealistický mrakodrap. V ní  jsou stlačená všechna moudra světa, mýty všech civilizací, fantazie patentů, futuristické ideje, texty  Mariny Tucaković, umělé nehty, teleshopping, vysavače značky Kirby, klipy MTV, kempovací  oblečení, pohanské zvyky, ateismus i řecké kříže, bang and olufsen přístroje i plastové kačenky,  všechny zasrané výprodeje tohoto světa, turistické atrakce, smog, ropné vrty, supernovy a repliky z  amerických sitcomů. Vše se tísní, uhýbá, roztahuje jako žvýkačka v té superstruktuře, vše vibruje, od  rumunského neorealistického filmu do virálu pen pineapple apple pen. Vše se mezi sebou přežvykuje  i zvrací, míchá, hemží se a slívá v „pantone“ paletu entropie emotivního náboje. A ty jsi vtažen do té  struktury a vytváříš nějaké ploty, když se ti poštěstí, za kterými izoluješ stopy homogenní směsi svoje  malá microuniverza, ve kterých je skutečnost jednovrstvá, vytvořená dle tvého vkusu. Dokud ti neuletí  mediální pták, který ti připomene, že jsi součástí hypertrashrealismu, stejně jako ses schoval za ploty  filtrovaného obsahu na domovské stránce Facebooku, AdSense a kruhu přátel podobných afinit. V  době hypertrashrealismu není nikdo nevinný, nikdo není důsledně pečlivý, všichni jsou poskvrněni a 
všichni přispívají k ekologické katastrofě, kterou ta superstruktura vnucuje Safdieho „Habitat“,  zatímco hnisají mezi jeho promyšlenými krychlemi. 
      Spustil se na lavičku, rozplakal se a pevně sevřel nůžky v dlaních. Když se mu ochladilo tělo  a slzné kanálky vyschly a přinesly uklidnění, uvědomil si, že to vše je důsledkem únavy a post sexuální deprese. Dnes večer definitivně ztratil svou nevinnost, podruhé. 
      Zcela duchapřítomnému už se mu nedařilo ignorovat očividné. Musel si nějak vydezinfikovat  rány. Dovalil se domů a nalil láhev vodky na čistou kuchyňskou utěrku. Přejel s ní přes rány. Pálilo  to. 
      Fragmetor sténá. Fragmentor je napjatý. Klid se blíží. 

Vzal toaletní papír a obmotal si jej kolem stehna v místě bodnutí. Papír byl tak kvalitní, že to  vydržel. Lepicí páskou ho příčně zalepil, aby ho zpevnil. Napil se trochu vodky, aby se uklidnil. Džíny  jsou v pořádku, ty roztrhané teď stejně frčí. Jdeme dál.