View Colofon
Original text "De evolutie van een kies" written in NL by Alma Mathijsen,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Evoluce jednoho zubu

Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Ještě 47 nocí


Zubní hygienista mi vyndá háček z úst.

„Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí.

Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku.

„Tohle je z toho váčku.“

Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců.

O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku.

„Proč to dělá?“ ptám se.

„To nevíme,“ odpovídá, „zuby se někdy hýbou.“ Za tři týdny půjde ven.

Ten večer se mi nedaří usnout. Dokážu myslet jenom na ten zub, který se musel pohnout. Už se v mé dásni necítil dobře. Nikdy předtím se nad ní nevztyčil, navždy ve tmě. Možná to bylo tím. I stolička chce něco vidět. Pomyslím na kurýra rozvážejícího jídlo, kterému chyběl zub, jeho úsměv byl srdečný, řada bílých zubů s jedinou dírou. Chci vědět, kde je ten zub teď. Jestli na jeho místo přijde jiný. Možná bych si to měla vygooglovat, to je ideální půlnoční činnost. Lidstvo se nachází v mezifázi, píše se tam. Naše čelist se neustále zmenšuje, protože od průmyslové revoluce jíme čím dál víc průmyslově zpracovaného jídla, ale osmiček se to pořád nedotklo. Ty jsou pořád stejně velké jako před tisíci lety. Zuby moudrosti vůli evoluce nevyslyšely. Pokaždé znovu vyrostly v měkkém kousku chrupavky, kde už pro ně vlastně není místo. Vždycky, když hrozí, že člověk dospěje, objeví se v plné velikosti a neohrabanosti. Kus zubní tkáně z jiné doby.


Ještě 27 nocí


Sedím naproti šatně lékařů v nemocnici. Kolem mě procházejí doktoři v bílých pláštích. Říkám si, jestli bych neměla být nervóznější. Ještě nikdy mi z pusy nemuseli nic odstraňovat. Zatímco se mi vynořují takové myšlenky, klepu patami o sebe. Dveře se otevírají, asi jsem na řadě, vychází doktor s neoholenou bradou. V ruce má malou pilku. Poposednu si dozadu. Při pracovních činnostech na základce jsme používali úplně stejné zákeřné pilky. Moos si s ní uřízl špičku prstu. Nešťastnou náhodou. Možná si ten doktor myslí, jaká to není legrace projít chodbou jednou za čas s takovou věcí v ruce a vyděsit nové pacienty k smrti. Nebo mě tím možná za chvíli vážně rozříznou. Otevírají se jiné dveře.

„Tak pojďte. Chirurg tady bude hned.“

Sestřička rozmáchlým gestem ukáže na lehátko. Přes hlavu mi položí světle zelenou tkaninu, uprostřed je díra na ústa. Umělými vlákny prosvítá světlo z lampy, stejně jako silueta sestry.

„Můžu si ten zub nechat?“

Nemůžu s ní navázat oční kontakt.

„Jistě.“

Už ho vidím ležet na nočním stolku. Možná si ho občas vezmu do ruky, když nebudu moct usnout, prsty přejedu ostré hrany, které byly tak dlouho ukryté a teď se konečně můžou ukázat. Stejně jako se já chci ukázat nebo být ostrá. Nebo přívěsek, můžu si z něj nechat udělat přívěsek na řetízek.

„Ještě jednou to píchne,“ povídá chirurg.

Chodidla zabořím hlouběji do kůže lehátka. Chladná jehla mi znovu zajede do dásně, cítím, jak klouže mezi nervy. Železná chuť smíchaná s chlórem. Bolest vystřeluje až do mozku, drobné elektrické výboje, které vyrážejí tam a zpátky.

Druhá dávka anestetika působí rychleji, už necítím vůbec nic, jenom slyším nelidské křupání, které jako by vycházelo ze všech stran. Trvá to dlouho, už nechci dál pozorovat hýbající se stíny nade mnou. Ta stolička se tady tolik snažila existovat, kořeny zanořila hluboko do mé dásně. Všechno to viklání jí nemůže dělat dobře. Možná by někdo měl zemřít na zub moudrosti, pomyslím si, pak by evoluce pochopila, co všechno je ve hře. Teď rostou pořád znova, protože se dají celkem bez problému vytáhnout. Musím tu myšlenku zahnat, mohla bych to totiž být já, kdo zubu moudrosti podlehne.

Najednou mi sestra k tváři přitlačí studený sáček. Když odstraní kus látky, který jsem měla přes obličej, zubař už je pryč. Měla bych mít v čelisti víc místa, ale všechno se zdá spíš jako převálcované.

„Zub se rozpadnul,“ konstatuje sestřička.

Sama musím dojít k závěru, že domů se mnou tedy jít nemůže. Kousky moudráku leží na světle zeleném nemocničním přehozu. Sestra ho zmuchlá, když si všimne, že se na něj dívám.

„Na shledanou,“ řekne a ani nezvedne oči.

Doufám, že se mýlí.


Ještě 23 nocí


Otok se prvních pět dní může zvětšovat. Už posté čtu letáček, který mi dali. Ruku s ním nechám klesnout a podívám se na sebe do zrcadla. Na pravé straně mám bouli velkou jako pěst, popraskaly na ní malé žilky a přetínají mi tvář jako blesky. Přes celou pravou polovinu obličeje se vytvořila modřina, která na okrajích zežloutla. Vypadá to, jako by mě někdo zmlátil.

Od chvíle, kdy mi chirurg říznul do čelisti, se mi nedaří spát, protože nemůžu ležet na pravém boku. Bolest je příliš řezavá, jako by se mi někdo neustále snažil tu osmičku vytáhnout. Sice už je to dávno pryč, ale stejně to pořád probíhá. Skoro jako by mě ten zub trestal, každou chvíli mi připomíná, co jsem provedla. Každé tři hodiny polykám prášky na bolest, nejdřív dva paracetamoly, potom tu největší pilulku ibuprofenu, kterou prodávají, a pak začnu zase nanovo. Nemusím si na noc ani nastavovat budík, protože bolestí stejně nemůžu spát.


Ještě 22 nocí


Možná se mám přece jenom stát prvním člověkem, který evoluci naučí, že zub moudrosti už není vítán. Musím zemřít, abych zbytek lidstva ušetřila bezesných nocí a promodralých tváří velkých jako krtince. Bolest je příliš velká, příliš přítomná, příliš pulzující. Zub, který se rozpadl a teď leží někde mezi nemocničním odpadem, možná někde na skládce, spolu se všemi dalšími rozpadlými zuby z posledních dní.
Je 4:03 a já volám na pohotovost. Zvedne to žena s prokouřeným hlasem.
„Minulé úterý mi vytrhli osmičku a nevypadá to moc dobře,“ říkám třesoucím se hlasem.
Žena je zticha.
„Mám hrozné bolesti, nemůžu spát, už celé dny, je to strašně nateklé, už nemůžu vůbec nic dělat.“
Když jsem to teď všechno přiznala, přicházejí slzy. Časy, kdy jsem plakala bolestí, už si ani nevybavím. Možná to bylo tehdy, když mě štípla vosa, jak jsem se lekla té bolesti, která nastoupila až o několik okamžiků později.
„Ale zlatíčko,“ povídá mi ona. „Teď tady není žádný zubní chirurg, ale můžu vám dát nějaké tišící léky do pondělí. Tak si přijďte, co nejdřív budete moct. Připravím vám to tady.“
„Ano.“
„Protože takové bolesti byste mít neměla.“
Souhlasně přikyvuji, do očí se mi derou další slzy. A ona to všechno slyší.
„Zvládnete sem dojít?“

Tepláky se mi ve větru třepotají, je chladněji, než jsem si myslela. Zip na bundě si dopnu ještě výš. Dělá mi dobře, že mám cíl. Ignoruji závrať, mojí misí je nemocnice. Tam jsou pro mě připravené čtyři pilulky morfia. Mám na sobě debilní mikinu, kterou jsem jednou dostala od kamaráda. I can’t fuck, stojí na ní. Nenávidím mikiny s nápisy. Zpotila jsem se, na kole, jakmile vlezu dovnitř, rozepnu si bundu, ale úlevu mi to nepřinese.
„Určitě to není tak hrozný,“ řekne mi vrátný a zašklebí se na mě. Rychle se zase zapnu. Za pultíkem v čekárně stojí žena, přisune mi léky, aniž by mě legitimovala.
„Dobrou noc,“ připojí k tomu.
První tabletku spolknu až v posteli. Dívám se na Sex ve městě, abych si neuvědomovala ten přechod, ale stejně se to stane. Všechno kolem mě se zamlží. Téměř okamžitě se ocitám v rauši, který mě nutí ke spánku. Ve snu sedím v krabici, rukama co nejsilněji tlačím nahoru, ale víko se ne a ne pohnout. Takhle prospím celých osm hodin. Ve tři odpoledne mě probudí palčivá bolest. Ze všeho nejdřív se na sebe podívám do zrcadla. Tvář mi narostla ještě víc, pusu můžu otevřít jenom na pár milimetrů. Nejenom zub moudrosti je přežitkem ze stovky let vzdálené minulosti, celé moje tělo na sebe bere středověkou podobu. Posílám kamarádům selfie, smějí se a žádají si další fotky.
Všechny osmičky, které mi v puse zbývají, můžou zůstat na svém místě, říkám si, možná jsem ještě trochu sjetá po tom morfinu. Jste nepřizpůsobivá stvoření, kterým chci dát prostor. Pokud to bude třeba, prodloužím si čelist. Ještě nevím jak. Jeden můj kamarád si jednou koupil páčidlo, protože pořád ztrácel klíče od kola. S tím bych možná mohla pracovat. Evoluce se poučí jenom z krutých činů. Ne z několika tabletek morfinu a nemotorného zubního chirurga.


Ještě 21 nocí


O půl deváté ráno smím jít na polikliniku. Můj doktor má volno. Nějaký jiný muž mi silně tlačí na tvář, zase mám slzy v očích a tentokrát i hrudkovitou tekutinu v puse. Asistent mi pod ústy přidržuje kartonovou misku, kam můžu plivat. Nepřestává tlačit palci na mou tvář, dokonce i přes poslední morfinovou pilulku cítím vystřelovat bolest. Z pusy mi dál vychází nahnědlá břečka. Už si netroufám podívat se do té misky, která se zdá být těžší. Ordinaci opouštím s receptem na antibiotika a instrukcemi, jak si hnis z tváře vymačkat sama. Nikdy předtím jsem nestála tak nejistě. Snídani jsem do sebe nedostala, nevešla by se do té štěrbinky, kterou se moje pusa stala. V lékárně omdlím.

Tomu zubu se po mně stýská. Na to nemyslím, když ležím na zemi. Když omdlíte, nemyslíte na nic, máte vygumováno. Když přijdu k sobě, nemám tušení, jak dlouho jsem byla mimo. Mohlo to být pár vteřin, nebo hodin, možná dokonce měsíců. Smrt si představuji jako omdlení. Když přijdu k sobě, vznáší se nade mnou pětice hlav. Všechny s tím samým ustaraným pohledem.

Tomu zubu se po mně stýská, pomyslím si, když zase ležím ve své posteli. Spolkla jsem první tabletku antibiotik. Každou půlhodinu si z tváře vymačkávám hnis. Tekutina mi tenkým pramínkem vytéká do pusy z prostoru mezi zubem a dásní. Co nejrychleji ji vyplivuji do kelímku na nočním stolku. Hodiny pomalu ubíhají. Lidi na Instagramu natáčejí tour po pěti restauracích, fotí si jídlo na kartonových talířích. Kartonové tácky ze stejného materiálu jako plivátko v nemocnici. Jiní si fotí selfie se svými dětmi, někdy jim dají do ruky sklenici piva. Chci to všechno vidět.
„Nic dalšího tu už není,“ říká Instagram.
Na Twitteru jsou všichni rozhořčení. Nebo sami neříkají nic, ale něco retweetnou a připíšou k tomu „Tohle!“.


Ještě 7 nocí


Když se ptám kamaráda, kdy ta bolest skončí, odpovídá, že si to neuvědomím, že prostě vyjdu z domu a najednou mi dojde, že je bolest pryč. Že už mě pár hodin vůbec netrápí, aniž bych si toho všimla. Na to se upnu. Už zase jím chipsy, i když se pořád bojím, že mi něco uvízne v díře vzadu v puse. Po každém jídle, včetně svačinek, si do místa, kde jsem původně měla moudrák, umístím injekční stříkačku. Do díry stříknu vodu a udržuji ji tak čistou. Přikázal mi to asistent zubaře.


Den po poslední noci


Kamarád měl pravdu. Bolest je pryč. Najednou už ji necítím. Stříkačku už do otvoru nedostanu, dáseň srostla. V zrcadle vidím, že se tam vytvořila ploška, světle růžová a zdravá. Mám teď náhrobek v místě, kde si původně hověl zub moudrosti. Pozůstatek z doby kamenné, který bych raději dál nosila s sebou.

More by Blanka Juranová

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Usazenina

Hele, než se vytvoří taková usazenina na sprchový hlavici, celkem to trvá. Teď když tady napůl na chodbě, napůl přes schody visím se sprchovou hadicí kolem krku, říkám si: kdyby kámoši viděli moji koupelnu, došlo by jim to. Kdyby každej jednou jedinkrát vyšel nahoru, tak jako Emma to odpoledne, podíval se na tu hlavici, otevřel a zavřel kohoutek, kouknul se na skleněnou stěnu potaženou vodním kamenem, všimnul si zbytků mýho v rychlosti oholenýho strniště v umyvadle, tak by mu docvaklo: ten kluk je úplně v hajzlu, musíme ho zachránit. Koupelna mohla rozhodnout, ale hele, samozřejmě existovaly i...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker
More in CZ

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Usazenina

Hele, než se vytvoří taková usazenina na sprchový hlavici, celkem to trvá. Teď když tady napůl na chodbě, napůl přes schody visím se sprchovou hadicí kolem krku, říkám si: kdyby kámoši viděli moji koupelnu, došlo by jim to. Kdyby každej jednou jedinkrát vyšel nahoru, tak jako Emma to odpoledne, podíval se na tu hlavici, otevřel a zavřel kohoutek, kouknul se na skleněnou stěnu potaženou vodním kamenem, všimnul si zbytků mýho v rychlosti oholenýho strniště v umyvadle, tak by mu docvaklo: ten kluk je úplně v hajzlu, musíme ho zachránit. Koupelna mohla rozhodnout, ale hele, samozřejmě existovaly i...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

PISK

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala: „Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas. V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i hla...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak

Změna plánu

Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz. Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadn...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez