Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu.

Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo.

Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě.

Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždicemi.

Kdy jsem to zjistila? Vždycky jsem to věděla a stále ještě to nevím. V mých vzpomínkách se všechno děje zároveň. Vidím sama sebe jako sbírku polaroidů vyskládaných v řadě na lednici. Vteřiny, během nichž cvakla spoušť, připomínají celý příběh v několika obrazech: támhle mi sedí na klíně, támhle jdu chodbou, támhle stojím na kraji tanečního parketu, když mi bývalá spolužačka povídá, že je lesbička a já říkám: „Já asi trochu taky.“

V zadržování dechu jsem byla vždycky dobrá.

&

Zadní dveře jsou otevřené a občas jimi dovnitř lehce foukne. Sedím na hypermoderním kancelářském křesle, které si táta zrovna koupil, za hypermoderním počítačem, který máme už rok: malá bílá kulička se stojanem a na něm velká obrazovka. Psací stůl je tak široký, že moje zkřížené nohy můžou pohodlně ležet vedle počítače. Je prázdný, až na krabičku sirek. Moje lýtka, kluzká od potu, po sobě kloužou.

Píše se rok 2003.

„Non c’è, non c’è vita per me.“

Sirky zapaluju jednu po druhé, dívám se, jak se každý plamínek blíží ke konečkům prstů, a pak ho sfouknu.

Čekám na řešení problému, o němž jsem netušila, že ho mám.

„Senza risposte ai miei perché adesso cosa mi resta di te.“

Ještě mi není ani patnáct a už jsem nostalgická, poslouchám písničku, které nerozumím, a vidím se jako dítě sedět na zadním sedadle volkswagenu: hlavu mám opřenou o okénko, pouliční lampy přetínají nebe. Bubny a vokály v pozadí zní tak sebevědomě.

Takhle trávím léto: pouštím si tátova cédéčka a hraju bezplatnou online hru, ve které musím nechat vybuchovat barevné kuličky tak, že na ně střílím kuličky stejné barvy. Není to hra, ve které můžete vyhrát nebo prohrát. Jede to prostě dál. Každá exploze funguje jako povzbuzení. Střelím ještě jednou. Broukám si s nahrávkou. Vezmu novou sirku. Otevřu okno chatu MSN, kde se objevují a zase mizí jména mých kamarádů ověnčená emotikony růží a duhy. Non c’e non c’e. Jitske je online. Jitske je offline. Thijmen je online. Anne je online.

„Ty ses líbala s Lisanne? Fakt?“

„Ne,“ odepíšu.

„Ona tvrdí, že jo.“

&

Během několika minut dokáže platýs přesně napodobit barvu svého okolí. Jeho oči, obě umístěné na horní straně placatého těla, se na stopkách rozhlížejí kolem sebe a mozek posílá signály barevným buňkám v těle, které se na základě této informace zcela naplní pigmentem, nebo jej naopak úplně vypustí. Dokud nezačne plavat, je platýse téměř nemožné na mořském dně spatřit. Uvidíte ho, až když se pohne.

&

Vybereme si rodinu, postavíme dům a starší sestře dáme do zahrady bazén. Když se do něj vnoří, její barbínovská ňadra se dotknou hladiny a ona uplave jedno tempo, hru pozastavíme a odstraníme schůdky. Dívám se na postavičku se zdvihnutýma rukama, velkými vykřičníky nad hlavou, rozčílenou, vyděšenou, za chvilku konečně nehybnou.

The Sims je zkráceně The Simulated. Zdánliví, uměle vytvoření lidé. Nejsou skuteční. Celá generace vyrostla na mučení a zabíjení svých alter eg. Nejvynalézavější a hojně používané metody se probírají na fórech. Vyvoláváme hádky, zapalujeme dům, pořídíme si třiadvacet psů a zamkneme otce v ložnici, všechno v rámci přípravy na dospělý život. Už je za dveřmi. Stávají se z nás lidé. Nebo to v každém případě aspoň nesmírně přesvědčivě předstíráme.

&

Zmuchlaný papírek na rohožce: už nejsme kamarádky. Holky spolu mluví o tom, co řekly jiné holky. Už na základní škole jsme chodily od jednoho domu k druhému, do schránky jsme házely papírky, kde stálo, kdo je podle koho blbec. Někdy jdete taky, někdy tahle podlá slova sami napíšete. Kamarádství je řetízek, který si některá rána můžete vzít a jiné dny jej necháte ležet na skříňce.

Anne povídá: „Ptala jsem se jí, s kolika lidma se líbala, a ona řekla, že se třema: S Jordym, Basem a s tebou.“

Nebo to možná přijde později. Možná prostě sedím u počítače, nezáživná výtahová muzika z The Sims zní z reproduktorů. Zařizuju dům pro Tonyho, který nosí zlatý řetízek a je stydlivý. Do kuchyně mu dám pinball.

Můj brácha přijde domů. Jeho taška na fotbal je cítit posečeným trávníkem, puberťáckým deodorantem a starým potem. Položí ji vedle mě.

„Kluci v týmu říkali, že jsi lesba.“

Zamračím se na něj.

„Co to je zase za kravinu,“ řeknu.

&

Platýsi se rodí jako všechny ostatní ryby: oválný trup se dvěma ploutvemi a ocáskem, pusa vepředu na hlavě, na každé straně oko. Když se dostanou do puberty, jejich oči změní pozici. Kosti se posouvají, aby zploštily tělo, a levé oko se mezitím přemisťuje na pravou stranu. Za pár dní se platýsovi zbarví kůže: spodní část bíle, horní část pískově, zrnitě, aby perfektně splynul s okolím. Leží na dně moře, nerozeznatelný od písku. Jeho oči jsou dva černé kamínky, které teď všechno vidí jinak.

&

Pokládám zápalky do řady, zčernalé a nepoužité hlavičky na střídačku. Moje nohy se kývou na desce stolu, prsty bubnuju na dřevo, abych nemusela ťukat do klávesnice. „Co jsem teda měla dělat?“

Mohla ses zamračit. Odvolat se na svoje právo na soukromí. Mohla sis vymyslet někoho jiného. Mohlas zavřít chat a říct, že vypadnul internet. Mohli vejít tvoji rodiče. Mohla sis jít dělat domácí úkol. Mohlas odmítnout odpovědět. Mohlas říct „se dvěma lidma“. Mohlas tu část sebe sama potlačit, zakázat jí mluvit, mohlas zatnout sama sobě tipec. Pěstí. Ne, mohlas říct, tohle se neděje. Ne, mohla sis říct, ty neexistuješ. Mohlas zatnout čelisti a usmát se.

&

Televize BBC v mořském akváriu postavila repliku obývacího pokoje: černobílé dlaždice, pruhovaná tapeta a vzorovaná lenoška. Je to výzva pro sépii: mistryni v maskování, která dokáže změnit nejenom barvu, ale i strukturu. Svoje bouličky a ploutve vypne, když si to okolí žádá, a pak se podobá trsu řas, kusu korálu, písečnému dnu nebo skále se sasankami. Sépie si lehne na zem, promění se na černobílou a zkouší si různé vzory: zebrovaný koberec nebo bílý čtverec na zádech. Hledá dál a vidí, že nejjednodušší to bude mít s lenoškou. Její vrchní část se změní na kytičkovaný vzor.

Tohle cvičení není nevinné. Sépie se proměňuje, aby mohla zaútočit. Neviditelně klouže po mořském dně a fouká do písku. Svými rychlými chapadly loví malá zvířata, která to vyděsí. Ta pak mizí v jejích ústech ve tvaru zobáku.

&

Když procházím velkou halou, nacpaný modrý batoh Kipling přes rameno, jeden po druhém za mnou chodí: jestli je to pravda, jestli fakt, že slyšeli, jestli jsem možná – a já je všechny utnu. Povídám jim, co se stalo: jak mě začala líbat, z ničeho nic, dokonce se mě tam dole pokoušela dotýkat rukou, což bylo to poslední, co bych chtěla. Že jsem to nikomu neřekla, protože jsem nechtěla, aby ji šikanovali, ale že teď přesto musím uvést věci na pravou míru. Jediná lesba na škole je ona. Já jsem se o to neprosila.

Není to tak, že bych byla nějaká hvězda, ale mám víc kamarádů než Lisanne, a do polední pauzy už všichni příběh znají. Z automatu si vytáhnu KitKat Chunky, svačinu z domova hodím do koše, a ještě jednou historku zopakuju. Dokud se publikum zajímá, vedu svůj monolog.

„Nechci bejt hnusná,“ povídám, „podle mě na tom není nic špatnýho, když je někdo lesba, a taky jí nezazlívám, že se mě pokusila sbalit. Ale když pak všude vytrubuje, že to bylo oboustranný, to prostě není pravda.“

&

Stud je větší a záludnější, než jsem si představovala. Nevyjadřuje se sklopenýma očima a rudými tvářemi nebo koktáním, ale neuváženými formulacemi – „mrzí mě, jestli máš pocit, že“ – a pavučinou příběhů, která je drží pohromadě. Stydím se za to, co se s Lisanne stalo, a stydím se za to, co jsem Lisanne provedla, a stydím se, že mě to nechala udělat, a stydím se za to, kým jsem se stala a co jsem udělala z Lisanne.

Za půl roku přijde do školy s náplastmi na zápěstích. Šepot, v pláštěnkách šustící krky, které se promptně otáčejí a potom smích, když ji někdo zastaví na chodbě, náplast strhne a všichni vidí, že pod ní nic není. Neporušená bílá kůže.

A já si pořád ještě vybavuju, jak jemná byla na mém břichu.

&

Každá vzpomínka se odehrává ve velké hale školní budovy, která už nestojí. O té hale se mi zdá. Zelenožluté kachličky na zdech. Nemusím psát žádné písemky, už nemusím ovládat žádné učivo. Nepatřím sem. Proč tam tedy jsem? Dívám se na rozvrh a nevím, kam mám jít. Hala je kamenná, každý zvuk způsobuje ozvěnu. Kachličky, věšáky, místo, kde se sbíhají čtyři chodby, aby z každého směru mohl přijít divák. Někdo, kdo projde kolem, a přitom se na mě podívá a řekne: byla to první holka, která tě políbila, a tys z ní udělala lhářku.

Ohlížím se v čase a vidím se rozpadat se na malé kapičky. Stoupají vzhůru a začínají se točit kolem dokola a já se pohybuju svou pamětí, přes zelené linoleum v tělocvičně, kde jsou namalované čáry na fotbal, basketbal, volejbal, badminton a pozemní hokej, ale čáry, mezi které mají padat malé děti, zůstávají neviditelné. Cítím mokvavé odřeniny z vybíjené a začínám se točit tak rychle, že magnetizuju, stejně jako Země. Přitahuju k sobě celou historii a svět se stahuje zpět, to se tě netýká, to jde mimo tebe, ale všechno se ztratí v mých ústech, která dokola opakují tu samou větu: „Podle mě na tom není nic špatnýho, když je někdo lesba.“ Zvedám ruce a rozděluju moře a koukám: leží tam platýs lapající po dechu.