View Colofon
Original text "De hel" written in NL by Aya Sabi,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Poloviční život

Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve.

Casablanca, 1954

Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, i když nikdy neopouští svůj pokoj; ví, že k lidem vedle ní pořád chodí věřitelé, nemá to smysl, protože ten muž není ochotný zaplatit. „Ani kdyby mi napřed z těla vyrvali orgány, a potom mě zavraždili,” slyší ho říkat své ženě, když jsou věřitelé pryč. Když zaslechne takové věci, má pocit, že je článkem v příběhu a tajemství někoho jiného. Naproti ní bydlí jeden velice starý pán, který si každé ráno postaví mezi hrající si děti stoličku, a pak celé odpoledne křičí, že děti ruší jeho klid a že dnešní mládež nemá kouska studu. Představuje si, že se posadí na jeho místo, a pak se podívá svým vlastním oknem dovnitř, nebo fantazíruje o tom, že je dítě, a vymýšlí, jak toho muže co nejlépe potrápit. Teď kluci kopou míč do nohy jeho stoličky, ale mohlo by to jít i lépe. S těmito lidmi už několik týdnů i mluví. V myšlenkách jim vypráví o své rodné vesnici a o cestě, kterou podnikla, se soucitem, chichotáním nebo rozhořčením přikyvuje, když si stěžují na věřitele, na starého, brblajícího muže a na nezdvořilé děti: „Ale jsou to děti! Potřebují prostor na hraní a ve městě už beztak není moc místa. Každičký metr jste zastavěli. Postavte si tu stoličku o pár metrů dál!“ Nebo: „Můžeš mu stoličku ukrást, když vejde dovnitř pro zápalku, aby si zapálil cigaretu!“ Nechce zažívat velké věci, a potom si o nich nemít s kým promluvit, to pak nemá žádný smysl. Dává jim každému jiný hlas a charakteristiky, pokaždé jinou výšku hlasu. Vypráví jim o sobě.

Peklo zná z příběhů z pátečního kázání ve vesnici, je to místo, kde bolest nikdy nepomíjí, kde se to jenom zhorší, když si myslíš, že to nejhorší je pryč, a stejnou bolest má teď mezi nohama. Nejdřív si myslí, že jí hoří končetiny, ale když se podívá, žádný oheň nevidí. Bolest se stahuje dolů. Poprvé po měsících ticha zase ví, jak zní její hlas. Její muž opravdu není pryč déle než

půl dne, během půl druhého dne přijde k její matce, aby jí řekl, že se její dceři daří dobře, ale ta bude ve skutečnosti mrtvá. Kvílí a kvílí, ochraptí jí hlas, pak se jí zadrhne v krku, bolest už z těla nevykřičí. Svět se zamlží a ona na chvíli neví, jakou zaujímá polohu vůči podlaze a stropu. Potom se nad ní objeví postava. Je to sousedka seshora, vyžene děti, přenese ji na koberec, pod hlavu jí strčí polštář, dá vařit vodu, mezitím zavolá z okna, že má někdo přivést Lallu Šerkí. „Lallu Šerkí?“ To je porodní bába. Proč má přivést Lallu Šerkí? Umírá.

Už neví, jak dlouho trvalo, než pochopila život. Žena. Muž. Dítě. Spodní patro dlouhého domu. Všechno je to tak prosté. Bolest pomalu ustupuje. Hlava jí žhne, točí se, je malátná. Během těhotenství ani nenabyla. Miminko se ukrývalo v dětském těle.

Mezi nohama má zase krev. Není to rána, při níž člověk chvíli cítí bolest, místo si zakryje nebo na kůži přitlačí obvaz, takže tam po několika hodinách naroste strup a po několika dnech nová kůže. Tahle bolest je trvalá a bude to tam mít navždy otevřené. Pořád je zakrvácená, i když se myje dvacetkrát denně. Stejně to nepřestává dělat. Dokud se myje, neslyší miminko brečet. Děti sousedů seshora chtějí snídat. Klepou jí na zamčené dveře, ale ona neotvírá. Když miminko přestane brečet, slyší, jak sousedka běží po dřevěných schodech dolů, přes dveře šeptá její jméno. Sousedka seshora jí chce pomoct s jejím prvorozeným, naučit ji, jaké to je: být matka. Ale ona nechává všechno zavřené, nechce nikoho vidět. Je to tu špinavé. Nemůže postavit na čaj v domě, který páchne po hlenu, ztrátě krve a placentě. Lístky máty okamžitě spálí v ohni.

Dusí se v kouři, protože jediné okno a jediné dveře v pokoji zavřela. Sousedka seshora klepe na dveře. Miminko řve. Ona ale nechává všechny okna a dveře zavřené.

Když se město ponoří do spánku, okno co nejtišeji otevře a vystrčí hlavu ven. Světlo hvězd zatím nic nerozptyluje, na obloze vidí vesmírná tělesa. Chtěla by snít o hvězdách, ale v noci sedí na ramenou stříbrného draka, který letí příliš vysoko nad její rodnou vesnicí. Chce ho požádat, aby klesnul a stočil se o něco doprava, aby se mohla podívat dovnitř k mamince, ale neví, jak ze sebe vydat zvuk. Drak letí čím dál výš, až země zmizí. Každých několik hodin se s hrůzou probudí kvůli hluku; když si uvědomí, že je to křičící miminko, zase bezstarostně usne.

Každé dva dny čistí koberce. Drhne hrnce bělidlem, než se pod rzí objeví nová vrstva. Než hrnce houbičkami vydrhne, očistí je. Než použije zeleninu, sedmkrát ji umyje. Než zeleninu vodou umyje, umyje kohoutek ve zdi. Sklenice nikdy neutírá zevnitř, ačkoli kuchyňské utěrky pro jistotu znovu třikrát vyprala; sklenice postaví vzhůru nohama, než z nich vyteče voda a
odplaví nečistoty; když se pak chce ze sklenice napít, nejdřív si k ní přičichne, než utěrkou vysuší jenom vnější stranu. Trvá tak hodiny, než si připraví snídani, a když je hotová se snídaní, může už začít připravovat oběd, a když je s ním konečně hotová, tak večeři. V noci okamžitě usne.

Je uprostřed noci. Pláč na chvíli ustal. To je její šance na trochu čerstvého vzduchu, pomyslí si. V tuhle hodinu už sousedka z horního bytu nepřijde dolů. Vytáhne západku a dveře nejprve pootevře. A ona tam stojí. Celou dobu seděla na schodech. Sousedka zablokuje dveře nohou, aby zabránila tomu, že jí je zabouchne před obličejem. Když se sousedka podívá na dítě v rohu pokoje, jako by i ona sama viděla svoje dítě poprvé, i když ho často přemisťovala, aby pod tělíčkem a v rozích pokoje uklidila. Dělala pak všechno zády k dítěti. Dívala se jenom oknem ven. Hučí jí v uších, protože dítě několik dní v kuse brečelo a teď je zticha.

„Cos to udělala? To jsi ji nikdy nepřebalila? Nikdy sis ji nepřiložila k prsu? Je mrtvá. Je mrtvá.“ Pohlédne dolů a na šatech spatří mokrá místa ve výšce prsů. Sousedka vymrští ruce do vzduchu a střídavě se bije do tváří a do stehen a u toho křičí. Trvá dlouho, než se chytí za hlavu a ve zkříženém sedu se pokusí uklidnit. Potom dá vařit vodu, vezme lavor a smyje z dětského tělíčka všechnu zanedbalost. „Řekni mu, že se narodila mrtvá.“ Zavolá svého muže a uprostřed noci se vydají na hřbitov. Když sousedka a její muž zaplatí dost peněz, nebudou se hrobníci na nic ptát.

Ale zapomněla sousedům říct, že musí holčičku dát do dospěláckého hrobu. Musí se z ní tam dole ještě stát žena. Neví, jaké to tam dole je, ale je to tam lepší než tady. Dřív se dívky pohřbívaly zaživa. Ona ji nejprve nechala zemřít. Teď zemře jen jednou, a ne pořád znovu, když bude opouštět svou vesnici, když bude mávat své mamince, když bude lehávat pod mužem, který je tak starý, že sám páchne smrtí. Rok nebo dva to potrvá, a pak už na to nebude myslet, ale i po roce nebo dvou to zůstane ve všem, co udělá. Když bude jíst palačinky a bude plná, stejně sní ještě jednu za ni, bude svoje budoucí dcery co nejvíc držet doma, bude je nenávidět, protože se jejich život ani trochu nebude podobat tomu, co zažila ona sama. Bude je nenávidět, protože nezemřely na syndrom náhlého úmrtí kojence, nevzaly si muže, kteří už byli šediví, nikdo je nebil, a protože mohly normálně chodit ven. Bude je nenávidět, protože budou mít na starosti jiné věci, platovou nerovnost a obtěžování na ulici, ale to nejsou věci, na které by si člověk měl stěžovat. Že jeden ženský život není jako druhý, zjistí až později. Teď je
skutečnost, že nechala svou dceru zemřít, samozřejmostí. Nevěděla, proč by měla holčičku nechat naživu.

Její muž se vrátí z rodné vesnice se sudy olivového oleje a postaví je do jejich příliš malého pokoje. Pomáhá mu s nošením, protože on má bolavá záda. Každý večer a ráno ze sudů utírá prach, až se lesknou. Přinášejí vůni domova. Už na ní neleží, protože ho to tam dole pálí. Nemluví o tom. Když bolest zase zesílí, uchopí láhev olivového oleje, úplně ji zmačká, jeho obličej vypadá jako obličej ženy, která má popáté porodit a ví, co ji čeká. Když bolest neustupuje, schoulí se jako novorozeně. Kroutí se na zemi ve vylitém olivovém oleji na všechny strany, ale marně: bolest trvá. V tichosti vezme čisté hadry, aby z podlahy uklidila olej, a po zbytek dne se věnuje praní hadrů a koberce, pověsí je, aby uschly, a protože se olej do hadrů a koberce tak vpíjí, všechno druhý den vypere znova. Z jeho bolesti si nic nedělá, ji to taky bolelo a přežila to. Vadí jí jeho přítomnost. Že zůstává déle doma, čím dál méně pracuje. Nedaří se mu udat olej v obchodech v Casablance. Občas jde na záchod. Bouchá do dveří a nezřetelně sténá, slyší ho vzlykat.

Vidí, jak chátrá, jde to velice rychle. Stává se to více mužům jeho věku, ale jeho matka mu pořád dělá nějaké patoky, protože se nechce dívat na to, jak umírá a nemá žádný magický nápoj, který by mu pomohl nebo to zpomalil. Čas je čas. Ani ne za půl roku je mrtvý.

Hned za vesnicí mu udělají místo v zemi. Je potupné vidět, jak málo potřebuje dospělý muž, když zemře, jak málo zbude z lidského života. Jeho mrtvá dcera je pohřbená dvě stě kilometrů severním směrem, aniž se naučila mluvit, on ji nikdy nepozná, ona mu to nepovypráví, nikdy se nenaučila mluvit. To, co se stalo, je zapomenuto, pod zemí to rozežerou červi a vlhkost, během čtyřiceti let se půda rozryje, oba budou prach v zemi, zase se udělá místo pro nové hroby.

More by Veronika Horáčková

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Je to v pořádku

Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz
More in CZ

Depresivní Esmeralda

Esmeralda Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly. Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo m...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Very Important Person

Zase jsem celý den civěl na svítící čísla nad výtahem. 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… „Dobrý den, pane Seljaku.“ Vždy ho pozdravím, protože svou práci dělám profesionálně. Odpoví mi mlčením, také on je profesionál. Když mám štěstí, tak po jeho kamenné tváři přeletí úsměv. Když má dobrý den, nadzvedne pravé obočí, jako by chtěl říci: „Vždyť vím, že jsi tady, ale přemýšlím o ředitelských záležitostech.“ Kolikrát jsem si řekl, že ho nechám na pokoji. Že na ignorování budu reagovat ignorováním. Ovšem máma mě naučila, že se musím k lidem v obleku a kravatě chovat hezky. Když byla doma. Většinou nebyla. M...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano