V jejich klubu (pozn. autora: knižním klubu Zubní protéza) to Vira Petrivna vyřešila obdobně, jako to dělávala kdysi ve škole s dětmi. Dětem se tehdy do čtení nechtělo, stejně jako teď staříkům. Někdy ve třetím roce svého učitelování založila Vira Petrivna pro sedmé až deváté třídy čtenářský klub s názvem Zajímavé stránky. Dokonce namalovala plakát klubu. Někdo z žáků na něj však v nestřeženém okamžiku dopsal dvě písmena, a tak se Zajímavé stránky staly přes noc Nezajímavými.

Tehdy na to šla Vira Petrivna mazaně. Členy k domácím přípravám před setkáním nenutila. Místo toho všechny svolala do školní knihovny a sama předčítala. Četla, co se jí zdálo být pro skeptického puberťáka nejzajímavější: Tajuplný ostrov a Ostrov pokladů, Děti kapitána Granta, Tomka na válečné stezce a samo sebou Toreadory z Vasjukivky. A tak se ledy prolomily. Ze začátku brblali, ale seděli a poslouchali. Potom bručeli ještě tišeji. No a nakonec začali se čtením tak trochu i sami.

Tento účinný, na žácích otestovaný způsob použije Vira Petrivna i v Zubní protéze. Výběr knihy pro první společné čtení byl poněkud nečekaný: Harry Potter. Příběh o mladém čaroději měla nesmírně ráda od té doby, kdy ho předčítala své Polince. To bylo před čtyřmi lety. Vnučka vůbec nechtěla číst. A tehdy Tolja, který věděl o talentu své matky nadchnout děti pro knihy, jí Polju přivezl na prázdniny a s ní i první tři díly Harryho Pottera, které si Polja vybrala v knihovně.

Babička četla Polince každý večer. Malá byla u vytržení, Vira Petrivna také. Dvě čtenářky s věkovým rozdílem šedesát let. Celý příběh o škole čar a kouzel měl v sobě tolik pozitivního. Syn musel po třech přečtených dílech dovézt mámě a Polince i zbytek. Vira Petrivna tudíž neměla pochyb, že se příběh Harryho Pottera starším účastníkům klubu bude líbit: staří jsou jako malí. Přesto výběr knihy staříky udivil. 

„Hergot,” reaguje jako první Nina Mykolajivna, „já myslela, že budem číst něco zajímavýho o lásce, a vy jste vybrala čáry.”

„Čáry nejsou vůbec špatný,” ozývá se Jizva. „Třeba se tam dočteme, jak vám zatnout tipec.”

„Jestli vás to nezajímá, tak radši mlčte,” mručí na obě Demydovyč a Nina Mykolajivna se ani nestíhá ohradit. „Čtěte, Viro Petrivno, neposlouchejte je.”

A Vira Petrivna začíná číst. Čtení se však neustále zdržuje rozličnými komentáři. A to především ze strany její sousedky a Platejse. A zatímco se San Sanyč omezuje na krátké repliky „k čertu”, Nina Mykolajivna s hrdiny neobyčejně soucítí. Většinou nahlas.

„Jakže, on je sirotek? Bóóóže, chudák dítě!”

„Poslyšte, a jeho rodiče jsou tak slavní, protože jsou umělci, nebo co?”

„No páni, ta spisovatelka jim teda dala jména! Jak to, Petrivno, že se vám ještě nezamotal jazyk? Když je budete furt takhle vyslovovat, demence se vám vyhne.“

„A proč ho furt tak šikanujou? Protože je brejlovec, nebo co?”

Nina Mykolajivna komentuje všechno, co slyší: vzhled postav, jejich vztahy a jména, názvy kolejí, charakterové rysy, možnosti, kde se schovává skutečné zlo. Vira Petrivna se jen usmívá. Sousedka svými otázkami a reakcemi připomíná její Polinku. Jizvu ale komentáře upovídané Niny Mykolajivny nebaví, jen ji dráždí. Dokud její pohár trpělivosti nepřeteče.

„Tak, to by už pro dnešek stačilo,“ říká nahlas, zatímco vstává. „Za mě je dnešní schůzka čtenářského klubu u konce. Příště přijdu, jen jestli vypnete tenhle gramofon,” kývá demonstrativně na Ninu Mykolajivnu.

„Hergot, a co jsem řekla špatně?” oboří se Nina Mykolajivna místo odpovědi. „To je teda klub. To jako máme dřepět a mlčet jak hrob?”

Jenže Jizva ji už neposlouchá, pomalu, ale hlasitě se šourá ke dveřím. Aby trochu odlehčila atmosféru, Vira Petrivna účastníkům Zubní protézy navrhuje, zda nemají nějaké otázky, o nichž by se mohli společně pobavit.

„Já jednu mám,” ozve se Nina Mykolajivna.

Všichni chvíli čekají, jako by mělo zaznít „kdo by to byl řekl”, místo toho však v sále zavládne ticho.

„Kdybyste měli takovou kouzelnou hůlku, jako měl Harik,” Nina Mykolajivna tvrdohlavě říká Harrymu Potterovi jedině takhle, „co byste s ní chtěli vyčarovat?”

„Aby skončila válka, samo sebou,” řekne jako první Vira Petrivna.

„Aby už nikdy nikdo neumíral,” přidává k přáním Demydovyč.

„Já bych si ještě přál, aby moje ruka mohla znovu malovat,” povídá Umělec.

„A aby vám všem někdo aspoň na deset minut zašil pusu,” hlesne Jizva ode dveří.  

Pak už nikdo nic neříká. Jenom Platejs se začne nahlas smát. On byl vlastně k celé té Zubní protéze skeptický už od začátku a konečně jí někdo zatnul tipec. A ještě ke všemu tak vesele. Jen Viře Petrivně to směšné nepřipadalo. Tak tak se drží, aby na něj nezakřičela. Platejs se naopak nedrží vůbec. Později k večeru, když sousedka zalévá astry v zahradě (Viře Petrivně se z nějakého důvodu zachtělo chvíli pracovat rukama a Stepanivna jí slavnostně podala hadici), Platejs posměšně vtipkuje, když přijíždí na svém vozíčku:

„A kde je ta vaše kouzelná hůlka? Možná by vám to zalila.”

„To není vůbec vtipné,” odpovídá zdrženlivě Vira Petrivna.

„Proč by to nemělo být vtipné, když to vtipné je,” chichotá se on.

Vira Petrivna pomalu odkládá hadici na zem, otáčí se ke starému Platejsovi a dívá se mu přímo do očí, přesněji řečeno do oka.

„Sane Sanyči, řekněte mi, proč se do mě pořád navážíte?” ptá se a okamžitě ho knokautuje přesnou imitací intonace Niny Mykolajivny. „Vy jste se do mě asi zamiloval, co?”

„Já?!” vykřikne překvapením Platejs.

„No já do vás ne!”

A Platejs se místo odpovědi začne červenat, zrudne jako řepa a vůbec nabývá všech možných odstínů červené barvy. Jako by to ani nebyl starý dědek, který má celý život za sebou, ale drzý sedmák, ponížený a zahnaný do kouta svojí spolužačkou.

„Do nikoho jsem se nezamiloval,” vzteká se trapně, a tím ještě směšněji. „To si milostpaní vymyslela.”

Vira Petrivna se místo odpovědi usmívá, ano, staří jsou jako malí. Cítí, že se právě naskytla skvělá příležitost si s Platejsem popovídat jako člověk s člověkem, protože se v tomto nabručeném staříkovi opravdu skrývá něco lidského.

„Sane Sanyči, máte rodinu?” ptá se směle Vira Petrivna.

„Mám dceru a vnuka,” odpovídá, ani neví proč.

„A kde jsou?”

„Někde v Anglii nebo v Irsku. Kam je jenom život zanes!”

A dál už Platejs o své dceři vypráví sám. Do roku 2014 žila Julja v Doněcku, pracovala ve fabrice, neměla špatnou práci ani perspektivu. Jenom syna vychovávala sama. Muž ji opustil hned, co se malý narodil. Platejs dceři moc nepomáhal. Zaprvé, neměl s Juljou kdoví jak dobré vztahy. V dětství ji vychovával přísně a s disciplínou. Říká, že se s ní nikdy moc nemazlil. Teď už chápe, že to tak nejspíš nebylo správné. Nemá, za co by ho měla mít ráda.

A za druhé, i kdyby jí San Sanyč chtěl finančně pomoct, bylo snad čím? Ano, v mládí nevydělával špatně. To bylo tehdy, když je všechny ve Svazu živil Donbas. A za Gorbačova začalo být čím dál hůř. Výplatu zdržovali, podmínky na šachtách byly strašné, přicházela jedna nehoda za druhou. Sfárali jste a nevěděli, jestli vyfáráte živí. A potom Platejs s jakousi zvláštní hořkostí vzpomíná, jak v devětaosmdesátém stávkovali, jak klepali přilbami, požadovali, aby se k nim chovali jako k lidem.

„Ty naše havířské stávky, to byla taková beznaděj,” vzdychá. „To si vybájili pozdějc, že se na Majdanu šaškuje za ideály, ale my jsme fakt neměli co do huby. A tak jsme klepali.”

V devadesátých letech už Platejs na havířské stávky nechodil. Na jejich šachtě se stala nehoda. Zrovna v ten den sfáral dolů. Pět lidí zahynulo, dalších deset bylo raněných. Z Platejse se stal mrzák. Přerazil si záda a poranil oko, které se už nepodařilo zachránit. A tak se ocitl bez práce, bez oka, na vozíčku a s mizerným invalidním důchodem. A o ten taky málem přišel. Dcera právě studovala v Doněcku. Aby vyšla s penězi, manželka Kateryna opustila práci vrátné na šachtě (tam se také s Platejsem seznámili) a jela si přivydělat do Chabarovska. Byla to těžká práce, podmínky byly nelidské. Žili v barácích jako dobytek. Jedné noci se na jejich ubytovně rozhořel požár. Kaťa se nadýchala oxidu uhelnatého a nemohla se dostat ven. Tělo přivezli až za měsíc. Po tom všem Platejs, který se i předtím vždycky rád napil, propadl alkoholu. Pil, říká, všechno, co hořelo.

„Popravdě jsem chtěl zdechnout. Copak to byl ňákej život? Od sedmnácti jsem na těch proklatejch šachtách dřel jak kůň. A pak najednou bum-bác, sedím na vozejku a nikdo po mně ani neštěkne. Nikdo mně tehdá neřek ani spasíba.”

Pravdou je, že dcera čas od času přijela, zavezla otce do Doněcku k nějaké babce, která ho, jak říká San Sanyč, „kódovala proti alkoholu”, jak se tehdy na Ukrajině dělávalo. Někdy to dokonce pomáhalo, dokud znovu nesmočil jazyk a neztřískal se. Takhle žil celá léta.

„A pak začala válka,” pokračuje. „Nedošlo nám hned, o co jde. Někdo někomu dává na náměstí přes hubu, no a co. To jste si tím majdanem, kurva, pomohli, svrhli jste vládu. A tehdy se začalo střílet. U nás nad osadou lítaly rakety furt.”

Jeho dcera odjela i se synem z Doněcka hned. Nejdřív do Kyjeva. Chvíli se potloukali po známých. Říká, že doněckým tehdy moc bydlení pronajímat nechtěli. A potom dostala práci, takže si pronajímala byt a tři roky nato si koupila svůj v Irpіni. Sám Platejs z Donbasu odjel později. Skoro rok žil v šedé zóně, myslel, že to všechno brzy skončí. Rok po anexi Krymu ho dcera přesvědčila a odvezla ho. Rovnou sem, do domova důchodců. Žít společně nemohli ani omylem. Navzájem by se nesnesli. I když byli popravdě stejní. To mu jednou pověděl vnuk. Když ještě telefonoval. A teď, jako by na něj zapomněli. Naposledy Sanovi Sanyčovi volali, když se přestěhovali do zahraničí. Platejs už nevěří, že se ještě vrátí. Jejich byt byl poškozený, kdy ho opraví, čert ví. A vnukovi už je sedmnáct. Ještě rok a měl by jít na vojnu. Proto ať raději zůstane tam, kde je. Přijeli by jenom v případě, že by Platejs umřel, třeba by ho aspoň řádně pochovali. Ne proto, že by měl kdovíjaké zásluhy jako otec nebo děda, ale krev není voda.

Vira Petrivna není na takovou upřímnost připravená, a tak kývá a mlčí. A přemýšlí. Přemýšlí, kolik se v tomto Domě ještě skrývá tajemství. Kolik různých strastí v těch starých a zapšklých lidech dřímá?

„Takže jsem se do vás nezamiloval,” říká rychle Platejs. „Prostě mám život na hovno, proto jsem bručoun a do všech se navážím.”

Vira Petrivna několik vteřin mlčí, pak se k němu otočí a říká:

„Přijďte k nám do čtenářského klubu. Ostatně, teď mu jen tak pro sebe říkáme Zubní protéza. Budeme pokračovat ve čtení.”

„Co je to za ptákovinu?” ptá se Platejs, nečeká na odpověď a dodává: „Spasíba, nechci. V životě se zázraky nedějou. Tak proč je, kurva, hledat v knížkách?”

Rozmáchne se, pokládá ruce na kola vozíku a zbrkle odjíždí k Domu. Vira Petrivna se za ním mlčky dívá. Dívá se a myslí si: „Možná se zázraky opravdu nedějí, ale tak moc se mi chce věřit v to, že skutečně existují.”