Slýchám to z úst mužů, z jejich lodí. Z lodi, která ke mně připlouvá. Nejsem ta bodrá země, jak mě ti připlouvající nazývají: vlídné léto, tuny dřeva, zlata a masa, sklad kůží. Nejsem ničí. Nemám vlastníka. Ani jméno. Nejsem pustina. Bílé peklo. Neživá krajina. Nejsem mýty ani legendy, ani báchorky, co se vypráví u ohně. Nejsem ta stvoření ani bohové, které si vymýšlejí, aby mě objasnili. Zvířata, která ve mně přebývají, nemají duši. Nemám vědomí nebo vůli; jsem. Nejsem tu a tam osamocený ledovec, letargické moře, ticho, nic.
Jsem úrodné tělo v pohybu, ledový oceán, který v zimě bouří; led, který přibývá a ubývá a vytváří krystaly, když se z vody dotkne vzduchu. Jsem bílý medvěd číhající u otvoru v ledu, kterým se tuleni nadechují, sovice sněžní, která loví přes den, mořské dno, které se pročesáváno mrožími kníry obnovuje, smršť praskání, nebe osvětlené polární září. Někdy jsem bouře a jindy sob karibu, sníh unášený větrem, poletující led a hejno buřňáků nad krou, která se houpe a šplouchá špičkou dolů spolu se stovkami dalších. Jsem skvrnitá bělost. Ve mně se splétají odstíny modré nad ledovci, když se v nich mačká sníh, taje a sesouvá se do vody. Jsem opar připoutaný k ledovým hřebenům. Mé světlo je přebytek putující všemi směry, který zhasíná obzory a stíny. Prostor mého těla nemá dno, protože půlnoční slunce mi pojídá půdu, a kdo na mě poprvé vkročí, musí se znovu naučit chodit. Také jsem nepřítomnost času, sled staletí zimy. Černý a starý led uvnitř ledu nového: sněhové objetí.
Jsem země nádherných mrtvol: zaplavená lidmi a kostmi. Jsem mládě medvědice rozcupované velkým samcem, vyhladovělá hebká liška, mamut. Jsem krveprolití tuleňů a sobů, červená na bílé, narval se zmrzačeným klem. V mých vodách potápí se obří lodě bičované větry a velryby si podmaňují zdejší vlny. Jsem hustá, ledová a tmavá voda. Smrt číhající pod ledem. Lidský hlad. Sůl, která rozpraskává jejich rty. Jsem uvázlé lodě. Studený déšť a výkřik ledu. Lůžko z drobných květů, které vítá šnečí probouzení. Jsem rybák v létě hnijící v bahně. Troubení, mručení, klus kopyt a nárazy parohů. Burácení vody při porodu velryb, útesy. Jsem oko vola vylučující pižmo. Žena na připlouvající bárce. Jsem nervozita psů na vodě. Bestie dřímající v jejich nitru. Jsem stádo karibu vyklepávajících si vodu ze srsti poté, co prošli korytem, a noční slunce přeměňující rosu v naleziště diamantů. Nade mnou se tyčí hory, obrovitánské útesy, a tvoří se tam černé laguny s širými břehy. Jsem zlato nitra země. Jsem zlato, které se třpytí v řece za věčné noci. Neúprosná touha.
Bůh neexistuje. Zemřel v chatě, když viděl Vic se zkrvaveným čumákem. Žije jen smrt. Zima. Věčná noc. Ona uprostřed všeho toho, čemu nelze vládnout. Nemusí se na Knighta podívat, aby věděla, že se kočka nažrala z jeho těla. Všechno nejspíš začalo olíznutím jednoho vředu na jeho noze, olíznutím, které nedokázalo zadržet další a další. A tak pořád dál, až přední drápy uchopily končetinu, tesáky se zahryzly do masa a rozsápaly ho tak, že se do něj vešla celá hlava malého zvířete. Pouze váhala, zda již byl průzkumník mrtvý, když ho Vic začala požírat, nebo zemřel až v mdlobách, když uviděl, že ho postupně žere kočka domácí.
Ke komu nebo k čemu se Knight modlil, když přišla jeho poslední chvíle? Ke komu nebo k čemu se bude modlit ona? Oheň skoro vyhasl, světélkují jen okraje dřeva: svazek červených čar uprostřed noci. Zima je extrémní, ona je ale tak vystrašená a zoufalá, že není schopna hnout prstem, aby uhlíky oživila. Venku zuří vítr. Tak moc nefoukalo od chvíle, kdy jim medvěd vybrakoval spižírnu. Navzdory tmě cítí, že si Vic ustlala u jejích nohou, že chce spát u zdroje tepla. Také si je jistá, že ji kočka v případě nutnosti bez zaváhání sežere, ale to by předtím musela onemocnět nebo to vzdát.
Do hlavy se jí dere neznámý vztek. Její matka odmítla vyvolat strážného ducha, který by Adu po narození chránil, a kvůli náboženství, k němuž ji vedla a fanaticky nutila, nechtěla ani ona po narození svého syna žádného strážného ducha vyvolat. Možná proto je Bennett tak nemocný, postrádá totiž svého atku. Inupiaté věří, že se děti rodí s vlastní duší, křehkou tak jako myší duše, a že potřebují další, silnější a moudřejší nappan, která by je ochraňovala před nebezpečími. Proto ve chvíli, kdy je vypuzena placenta a matka s dítětem se na světě stanou dvěma jedinci, musí matka oslovit potřebnými formulemi ducha mrtvého, aby se stal ochráncem nového stvoření. Fráze musí být zazpívána dvakrát: poprvé mrtvého v hrobě probudí, podruhé ho z něj vyvede.
Spalující hněv ustoupí smutku a slabosti, když přijme, že Bennetovi nebyl duch vyvolán; že s sebou nenese jméno žádné staré duše z osady, která ho bývala mohla ochránit; že kdyby onoho ducha bývala vyvolala – ochraňuj mé dítě, dávný duchu, ochraňuj mé dítě, dávný duchu –, možná se bývali nikdy nemuseli rozdělit. Ale při křtu, když se malý kroutil nad křtitelnicí a vřískal – ty šikmé oči a rovné černé vlasy, ta hnědavá pleť, tak typická a odvěká, kterou nelze zesvětlit –, chtěla jediné: aby mu jméno dodalo důležitosti a vážnosti ve světě bílých.
Poprvé od svého připlutí na Wrangelův ostrov zvažuje reálnou možnost, že co opustila Nome, všechno se tam změnilo. Že Bennett zemřel. A rozhodne se, že nevyleze zpod kožešin, počká na smrt. Je to jednoduché. Jen musí zůstat ležet a čekat, až vyhasne svazek červených čar uhlíků a venkovní zima se zmocní chaty. Přestát ledový jazyk, olizující ji od hlavy až k patě, dokud ji navždy neuspí.
Smutek jí pomáhá zůstat vleže a pozorovat vyhasínající dřevo. Většina žhavých obrysů špalků vymizela. V jejich středu ještě žhnou malá červená srdce, která by dřevo znovu rozhořela, pokud by dostatečně ožila. Vic tvrdě spí, ví to, protože cítí tíhu jejího uvolněného těla na svých lýtkách. Jednom z mála míst, kde i přes teplé oblečení a kožešiny cítí teplo. Jakou její část sežere jako první? Zamyslí se nad všemi prsty na nohou. Malíčky jsou ztraceny, stejně tak prsteníčky a prostředníčky. Je schopna vnímat – jen na jednom chodidle –, jak se špička nehtu ukazováčku zařezává do vnitřní strany palce. Ostatní už není: ani ploska, ani pata, ani nárt, ani kotník. V obou kolenou jí mravenčí, stejně tak v horní části stehen. Překvapuje ji, že nemá stejný pocit jako tehdy, když se jí chlad zakousl do obnažené kůže na úpatí hor. Stopa po ledu byla tehdy velmi bolestivá, jako popálenina, ale umrznutí je, jako by se tělo postupně ukládalo ke spánku. Pod bokem, přesně v místě, kde se kost dotýká země, je trochu tepla. V hýždích už nic. Na kůži na břiše také ne, i když stále cítí pulzovat zanícený žaludek a to něco, co se rozhořívá a rádo by dosáhlo na sklenice s masem, ve tmě již neviditelné. Pod Bennettovou fotografií se jí chvěje hrudník a prsa, někdejší mléčná kolébka, mizí v chladu. Tentýž ledový spánek, který jí stoupá skrz nůž ulu ke krku a vchází do jejích úst a zase z nich vychází, jí také laskavou rukou zavírá oči.
Shluk bílých světel exploduje pod jejími víčky. To je smrt tkání. Srdce jí bije čím dál pomaleji a krevní oběh se zhoršuje, žíly se totiž zužují a jako útesy mu zatarasují cestu. Bezbolestně. Jen obrazy a vjemy za závojem spánku. Nejprve vjem horkého, slaného výtoku, který jí teče z vagíny po stehnech, pak zdeformovaného břicha zkřiveného kontrakcí. Je na všech čtyřech na téže podlaze iglú, ve kterém porodila Bennetta. Sama. Oheň tančí jako její boky uprostřed stavení a kouř mizí v klenbě příbytku otvorem připomínajícím komín. Šero a teplo ledového útočiště rozevírají její tělo. Otevření je doprovázeno ukrutnou bolestí a nasládlým pachem čerstvého masa. Skvrny na sněhové podlaze. Výkaly, krev, sliny.
Z hloubi úst slyší nelidský vřískot. Oči v sloup. Zaúpění visící ve vzduchu, něco podobného hlubokému velrybímu zpěvu. Postupně se vychylují šlachy. Postupně se rozestupují kosti. Tlak, kterým působí rodící se život na konečník, a znovu světla pod víčky a půlící se tělo za zvuku jejího hlasu: umřu, chci umřít.
Navzdory smrtelnému pocitu má ruku mezi nohama, ta podepírá. Ohmatává temeno z měkké kůže, hustých vlasů pokrytých výtokem, který jako řeřavý uhlík žhne v její vagíně. Ohnivý prstenec. Její vagína tlačí, je všemohoucí, výkřik výkřiků. Ruka přijímá jejího jediného syna. Tělo jejího těla. Vlahé. Rudé. Kolébající ruce. Nemluvně brečící na prsou. Rytmické ššš. Rytmické ššš. Krvavé skvrny na břiše. Načernalá bradavka v ústech. Pradávné teplo, které ji prostupuje navzdory hladu, samotě a noci. Výjev z dělohy, který ji přesvědčuje, ať ještě neutíká na druhý břeh.
Vtom zčistajasna otevře oči, vypoulí je a lapá po dechu jako ryba na suchu. Musí se pohnout, aby se probrala ze smrtelné malátnosti, ale její malé tělo kromě ruky, na které si leží, a části boku dotýkajícího se země, uspala zima. Necítí už ani Vičinu váhu. Neví, jestli kočka žije, nebo ne.
***
Než se jí slunce schová, dospěje k břehu řeky Skeleton. V korytu nevidí zlato, ale tlustý pstruh tam bojuje s háčkem. Tahá za něj dolů, jako by v každém škubnutí spatřoval možné vítězství. I tak blízko smrti pstruh nedbá, že může patřit komukoliv jinému než řece. To se naučila díky polární oblasti: příslušet. Před výpravou na Wrangelův ostrov si nikdy ani nepředstavila, že se nakonec stane součástí mořského ledu a útesů, koloběhu světla a vody, sněhu a větru, ohně, návratu ptáků, života a smrti tuleňů a lišek, Nanuka. Když pomyslí na návrat do Nome, život se jí zdá nemožný. Chce zůstat blízko ledu jejího lidu. Kéž by toho byl malý Bennett součástí, kéž by tu byl s ní. Oba nezávislí za slunce i v noci, jako dvě další stvoření zimy, ledu, vzduchu. Nyní chápe, že spánek arktické ženy značně souvisí s legendou o měsíční ženě, kterou vyprávěla Knightovi na smrtelné posteli, a že se nejednalo o jakési znamení, nýbrž o okno, jímž nahlédla, co by s ní bylo v případě, že by na Wrangelově ostrově zůstala navždy.
