1

Mé sbohem Barceloně je zaznamenáno na jízdence na autobus na devět hodin dvanáct minut. Tento čas. Ani devět pět, ani devět tři. Přesně devět dvanáct. Tehdy se všechno rozpadlo. Vy jste ale ještě nic netušili.

Je za minutu devět dvanáct a řidič s mrožím knírkem nastartoval. Nedopřeje mi žádné zpoždění, abych se rozloučil s tímhle zakomplexovaným městem, které mě ale přijalo, když mi bylo nejhůř; s tímhle pohostinným městem, které mě nechce snášet ani o minutu déle. Barcelona možná ví, že se Mateo Barros, průměrný architekt, frustrovaný spisovatel, vrací o dvacet let později do Madridu.

Pach nafty se začíná vtírat mezi sedačky a zvuk motoru mi připomíná školní autobus, který stavěl před školou Mater, nedaleko otcova domu. Sedím u okýnka a rád bych zatáhl záclonku, ale zdá se, že se plešatý muž vedle mě chce dívat ven. Nepotřebuju si ještě naposledy prohlédnout její ulice, cesty a bulváry, tady jim říkají carrers, vias a avingudas. O architektuře, která mě dostala až sem, už nechci ani slyšet.

Ani se mi dvakrát nezamlouvá, že by mě viděla dojatého, když se na rohu objeví jeden z vás, o osm let mladší, drží mě za ruku, vycházíme z Colisea po shlédnutí Harryho Pottera. Nebo sjíždíte po skluzavce, zatímco já čekám pod ní a natahuju k vám ruce, abych vás chytil ještě ve vzduchu a nedostal se vám písek do sandálů. Vidím vás v zoo u výběhu šimpanzů, boucháte na sklo a snažíte se získat jejich pozornost. Jsme spolu na ruském kole na Tibidabu. V přístavu si dáváme čokoládovou zmrzlinu. V Galaxii hledáme komiksy. Štěstím bez sebe vycházíte z nákupáku na náměstí Catalunya a nesete si nejnovější dres Messiho.

Vím, že mě už tak moc nepotřebujete.

Den za dnem míň a míň.

Já vás den ode dne víc.

Naše vzájemná závislost funguje na principu spojených nádob: teď jsem já tím, kdo vás potřebuje, až toxicky, tak jako ty, Pau, když jsi byl prcek a rozplakal ses, jakmile jsem ti na tři minuty zmizel z očí, protože jsem šel vynést odpadky.

Autobus zastavuje příliš brzy. Sotva jsme vyjeli ze stanice Sants. Zácpa. Za sklem sportoviště Santa Eulalia, prší.

To je teda fakt podívaná.

Tam jsi, Marcu, odehrál svůj první zápas v házené. Bylo to v neděli v devět ráno, tyhle neděle mě tak štvaly. Když jsem se pak na tebe podíval a ty ses smál od ucha k uchu, hned jsem věděl, že se to vstávání vyplatilo.

Možná by bylo elegantnější odjet z Barcelony rychlovlakem a dorazit do Madridu o pět hodin dřív, pohodlně usazený v jednom z těch vagónů, kde si člověk připadá jako v klášteře a nesmí tam telefonovat. Jenže já teď mám času a ticha na rozdávání, a naopak hluboko do kapsy. To víte líp než kdokoliv jiný, protože jste víkendy se mnou protrpěli v Barcelonetě v pátém patře bez výtahu, v bytě, který si už ani nemůžu dovolit, a museli jste přitom obcházet nametené Angličany spící na schodech. 

Z reproduktorů se přerušovaně ozývá hlas řidiče autobusu. Zdá se, že si chce uzurpovat chvíli slávy, dosud vyhrazenou jen pilotům letadel. Jmenuje se Tino a přeje nám příjemnou cestu. Tino nás informuje, že bude pršet až do Zaragozy. Myslím, že ne, že bude pršet až do Madridu. A pak několik dnů. Týdnů. Měsíců.

Tino se jmenoval i můj instruktor autoškoly ve čtvrti Concepción. V mé čtvrti, v dědově čtvrti, tam teď jedu. Moc rád vyslovuju „čtvrť Concepción“, stejně jako „třída Ilustración“. Je to rytmické. Líbeznější než místní názvy ulic. Popravdě jsem se za těch dvacet let nikdy necítil jako Katalánec. Ani v nejmenším. Ať už jste se vy jako Katalánci narodili nebo se jimi sebevíc nazýváte. Jazyk a město se mi ale líbí. Kdyby to tak nebylo, nesvolil bych k tomu, abyste se jmenovali Marc a Pau. Ale víc mě baví „čtvrť Concepción“ než nějaký „l’Eixample“. Zní to tak maloměstsky, veseleji a míň odměřeně. S výjimkou písniček totiž katalánština zní odměřeně.

Nemyslím si, že mě děda Juan přijme s otevřenou náručí. Hoří mi uši, jen si představím, jak mu líčím, že nemám ani na nájem. Jak mu říkám, že se vracím na start a v Madridu mě čeká několik pracovních pohovorů v architektonických studiích. A nemám odvahu přiznat, že to, co teď opravdu potřebuju, je začít psát román, který mě už nějakou dobu užírá. Chci věřit, že ta bomba před dvaceti lety neroztříštila všechny naše spojené nádoby.

Prší.

Za okny prší a prší.

Jak psal Machado.

Jak zpíval Serrat.

2

Ulice Virgen del Castañar, Virgen del Portillo, Virgen de la Fuencisla. Jedna Virgen neboli Panenka Maria za druhou ve čtvrti Concepción oslňovala to odpoledne Malen. Vykukovaly na ni téměř stejně tak často jako stařenky za záclonami v přízemních bytech s okny do ulice.

Virgen del Fresnedo, Virgen de la Providencia. Kde ksakru je ta Virgen de la Monjía? Telenovela. Háčkování. Vůně kávy. Žena s natáčkami si čte u konferenčního stolku. Na tvář vnuka, který přišel ze školy, mlaskla pusa. Zpoza mříží černého okna budovy připomínající vězení se nese hlas Gemmy Niergy. Kdo by řekl, že právě začalo nové století a na všech cenovkách ve všech obchodech ve čtvrti se začínají objevovat částky v eurech.

Když si hrála s klíči uloženými v kapse džínů, připadala si jako čarodějnice, baskicky sorgina, o kterých jí vyprávěla amama Teresa, její babička, a které před třemi sty lety ovládaly kouzla. Ohmatávala je, jako by tak mohla někde daleko v jeskyni svolat akelarre neboli sabat, který by jí pomohl najít její vchod. Možná se tak moc dotýkala kovu, aby zapomněla na parabellu, která ji přes pouzdro studila na levém boku.

„V klidu, nemáš důvod ji použít.“ Tlačila ji. „Ale musíš ji mít u sebe. Nic se ti nestane,“ řekl jí Eneko, když se před několika dny loučili v přístavu v Santurtzi. Od hlavně měla otlačený bok. „Je jen na sebeobranu.“ I když několikrát zkontrolovala, že je pojistka zajištěná, vždycky se bála téhož: co když ji zapomněla zajistit a zakopne, mohla by se zastřelit? Mohla by jí náhodná kulka projít srdcem?

Malen se rozhlížela na obě strany, měla oči na stopkách, jako kdyby hrála na schovávanou. „Buď ve střehu, to je vše,“ a Eneko ji tam před loděmi narážejícími do mola políbil. Když si vzpomněla, jak ji jeho několikadenní strniště škrábalo na jemné kůži, mírný elektrický výboj jí projel koutkem úst až k druhé náušnici zapíchnuté v uchu. „Není o tobě záznam.“ Ještě slyšela, jak funí a jak ji ústy, která byla cítit po pivu, vdechuje a nechává ji prázdnou.

„Malen, jsi čistá,“ připomínala si při každém kroku. Každou chvílí si přečte na modré ceduli na křižovatce ULICE VIRGEN DE LA MONJÍA a začne se ve čtvrti Concepción cítit víc jako doma. Koneckonců pětipatrové žluté budovy se podobaly domu, kde bydleli její rodiče. Jen názvy ulic byly jiné. A světlo.

Světlo bylo opravdu hodně jiné. Bílá barva zaparkovaných aut se třpytila. Postrádala sluneční brýle, které by ušetřily její zelené oči mžourání. Nakonec asi na tom, co se o proslulém madridském nebi říká, něco bude.

I když měla radši to šedé barakaldské.

Někdo za ní zapískal.

Nevěděla, jestli se má zastavit nebo utéct, stejně jako divočák, který čeká, až ho instinkt nasměruje k útěku do podrostu, jakmile uslyší štěkání loveckých psů.

Pokračovala v chůzi, jako by nic neslyšela. „Jestlipak se nám o tuhle prdelku někdo stará!“ Dělník, kterému padaly modré kalhoty a držel hladítko, na ni slintal z lešení.

Znechuceně se na něj podívala, ale nakonec se usmála, když vedle něj uviděla zazářit ceduli: ULICE VIRGEN DE LA MONJÍA.

3

Váš děda Juan nereaguje na zvonek. Bude venku. Klíče, které mám, určitě nebudou pasovat, protože je táta nejednou ztratil. Vždycky mi říkají, že klíčenka, kterou na nich nosím, je ošklivá a okoukaná, ale je od něj: emblém Realu Madrid na bílém pozadí a osm evropských pohárů kolem. Připomínají mi anděly obklopující Pannu Marii na Riberově obrazu Neposkvrněného početí. 

I když je to kýč, vykouzlí mi úsměv na tváři, kdykoliv ji vezmu do ruky. Musel mu ji dát nějaký klient těsně po osmé výhře Ligy mistrů v roce 2000. Té v Paříži. Těžko uvěřit, že už je to tolik let. Dole je napsáno Nikdo nemá víc, což vypovídá o všem: neutuchající posedlosti dokazovat, že jsme nejlepší. Vždycky už ve mně zůstane, že jsem vás nepřetáhl na svou stranu; oslovila vás spíš Barça.

Ježíš, který se vyzývavě tyčí se zvednutou rukou nad kukátkem, jako by mě varoval, že zámek je jiný, ale dveře se otevírají a podvolují mému klíči. Možná ho nechtěl měnit, kdyby někdy nastal tento den, kdy se marnotratný syn vrátí domů.

Jakmile překročím práh, na ramena mi padne zápach bělidla, stejně jako by to udělal vlčák, kterého mi nikdy nedovolili mít. Jeho asistentka (myslím, že se jmenovala Olenka) dneska musela uklidit. Děda ji určitě požádal, aby si to dopoledne udělala čas, hned jak se dozvěděl, na kdy mám jízdenku, aby mi mohl naservírovat tenhle bezchybný obrázek řádu a čistoty. Tak moc mu záleží na prvním dojmu! Dobře investovaných čtyřicet eur. Nikde ani smítko.

Opatrně, abych nezašpinil naleštěné parkety, si sundám boty a spolu s kufrem je nechám v předsíni, vedle stojanu na deštníky ve tvaru zlaté holínky, do které jste se při každé návštěvě pokoušeli strčit nohu. Je to nesmysl, ale byt se mi zdá mnohem větší. Teď, když máme nakázáno navrhovat menší jednotky, aby se na patře dalo vydělat o něco víc, vstoupit do starého bytu přináší duši klid.

Obývák a tytéž fotky lapené ve stříbrných rámečcích: svatba rodičů v kostele v ulici Alcalá; váš děda, jak mě učí jezdit na kole v parku Oeste; Marcu, jdeš svátečně oblečený k prvnímu přijímání; Pau, ty máš kovbojský klobouk a v každé ruce držíš pistoli; na jedné fotce v oválném rámečku jsem já v pruhovaných dupačkách, držím se postýlky.

Fotky vaší mámy už tu nejsou. Táta je musel po našem rozvodu schovat do krabice, možná se přitom omlouval: „Promiň, Laio, ale už se nehodí abys tady byla.“ Zato se tu na dřevěné poličce objevila nová fotka: fotka mojí mámy. Stojí doma na terase, musel ji fotit děda; tenhle úsměv měla jen pro něj. Je na ní vidět do pasu, na sobě má lehké šaty s červenými kytičkami a zelenými listy, které ladí s muškáty visícími v pozadí. To jsem byl asi v prváku na střední.

Otevřou se dveře výtahu. V chodbě štěká pes. To bude od sousedů. Ale v zámku se otáčejí klíče. Je to táta. Děda.

„Mateo?“ slyším ho nejistě se ptát a spolu s ním několik pronikavých štěknutí a packy zoufale klouzající po parketách.

„Jo, už jsem tady!“ křičím z obýváku, a přestože hlas vychází z mého nitra, v krku se lehce zlomí.

Na chvíli si pomyslím, že jsem si spletl byt, když se v obýváku objeví bílé štěně labradora. S radostí tahá za červené vodítko, které mizí za dveřmi. Kleknu si, abych se s ním pomazlil, jako bychom se už znali. Když ho hladím po hlavě, olizuje mi ruku. Je nádherný. 

„Jmenuje se Zuri,“ povídá děda s úsměvem. 

„Cože? To jsou mi věci!“

Nemůžu uvěřit, že se mi tak pozdě splnil sen a držím tady doma v náručí psa. Můj návrat začal nepřekonatelným překvapením.

„Jak vidíš! Nikdy není pozdě pořídit si psa, no ne? Četl jsem, že je to pro nás osamělé důchodce dobré, a jsem nadšený!“

„Proč jsi mi nic neřekl?“

„Nemysli si, že mě to nenapadlo, ale když jsi řekl, že přijedeš…“