1

Nikdo nechce umřít. Ani sebevrazi. Kdyby chtěli, jejich dopisy na rozloučenou by nebyly tak smutné. Tedy v případě, že je vůbec napíšou, protože někdy zvolí jenom gesto. Jindy se pak spíše na gesto vykašlou. Zavěšený telefon, suchý zubní kartáček, platíčko s přebývající tabletou, neuklizený talíř, tvář nepolíbená na rozloučenou. Jeho otec byl ten druhý případ.

Ernest ví, že nikdy nic nenajde, ale radši bude předstírat, že hledá spolu s matkou, bude s ní, dokud jí samotné nedojde, že se plete, a nepřestane opakovat, že tam někde musí být, že musí něco existovat, vzkaz, slovo, náčrt. Radši prošmátrá každou kapsu všech kabátů i kalhot, otevře krabice od bot páchnoucí starým krémem, poškrábe si ruce o růžové keře a podráždí si je azalkami, které by neměly vykazovat známky života, dokud neucítí v kořenech chlad, ale místo toho jsou tady a svými květy ponoukají zimu, která ne a ne přijít. Projde podtrhané věty v knihách, okraje novin a časopisů, kalendář, podle kterého měsíc ještě neskončil, letáky ve schránce a věčně nedoluštěné křížovky, do kterých se jeho matka tak horlivě pouští. Je přesvědčený, že nenajde žádný dopis, vzkaz, ani slůvko, ale věří, že rituál ustane sám od sebe, a dál předstírá, že něco hledá, aby ji nenechal samotnou, když ho teď konečně potřebuje.

„Co děláš, nevyhazuj to, díval ses pořádně?“

„Ano, mami, prošel jsem stránku po stránce.“

„Počkej, ukaž mi to.“

Prázdnotu člověk obvykle vnímá jako bolest, klade důraz na nepřítomnost. Málokdy se ale mluví o nabytém prostoru, o skulině, díky níž lze vzkřísit sny, pro které je nyní nečekaně dost místa. Spíše než z úcty k zesnulému se tak děje ze strachu čelit bolesti, která nepřichází, vině, kterou člověk pocítí, když si uvědomí, co všechno ta smrt umožňuje. Vině, která člověku zoškliví jídlo, když má hlad, a která Ernestovi brání představit si, jak asi po dvou třech nocích, které ještě stráví v matčině domě, bude žít. Matčin dům. I když mu tak říká poprvé, zní to, jako by ho tak nazýval odjakživa. Dvě tři noci a vrátí se za Elise a Ianem, svou skutečnou rodinou, kterou si zvolil a vybudoval. Vrátí se domů bez tíhy svého otce. Říká se bez táty; to je ale úleva. Ale ještě musí několik nocí počkat, možná tři.

Tolik, kolik bude matka potřebovat. Po životě stráveném přemýšlením o tom, jaký by byl svět bez něj, v něm konečně bude žít. Další dvě noci nestojí za řeč. Elise to pochopí. I jí se ulevilo. Je to znát, když spolu telefonují. Už týden, od první smuteční noci, mu stále připomíná, že stojí při něm, ať se nebojí, ať zůstane v matčině domě, jak dlouho bude třeba, že se o Iana postará. Ernest se nebojí, samozřejmě, že ne. Ale ani nepláče. Kéž by mu tak bylo do breku, jako jakémukoliv synovi, jemuž umřel otec. Ne že by byl nadšený, takový necita zas není, ale snaží se představit si život bez otce po příštích dvou, možná třech nocích. Díru, kterou po sobě zanechal, teď Ernest bude moct vyplnit Elisou a Ianem, i když zatím neví jak. O Iana se neboj, má se dobře, sděluje mu Elise. Má sto chutí jí odpovědět, co to pořád má s tím, aby se nebál. Samozřejmě že se Ian má dobře. Jsou mu čtyři. Je zvyklý brát věci tak, jak jsou, i když je nechápe. Každou věc dokáže brát jako normální: rozvod, válku, to, že voda teče z kohoutku, že hvězdy nepadají, i to, že se dědeček vrhl ze střechy a nenechal po sobě žádný vzkaz. Ani slůvko. 

Říká si, kdy bude hledání konec, kdy opadne matčina vytrvalost, kdy s těmi papíry, letáky, časopisy a křížovkami konečně praští. Za hodinu je zádušní mše; pak nezbude nic jiného než přestat předstírat hledání a začít předstírat ztrátu. Mají už jen hodinu a místo toho, aby se matka upravovala, stojí na schodišti a hypnotizuje vchodové dveře. Otevírá je. Zavře a otevře. Zavře je a prohlásí: „Nepolíbil mě.“ Nikdy je neviděl se objímat, pokud se tedy nefotili. Vlastně by odpřisáhl, že si na veřejnosti dali pusu jen na oslavu nového roku, a to určitě mimoděk, jenom proto, že to dělali všichni, jako by chtěli vymazat jiný polibek, při němž ale zavřeli oči.

„Nikdy jste se nelíbali.“

„Co ty víš? Na rozloučenou vždycky.“

Vybavuje si otce, jak každý den ze dveří posílá pusu. To není polibek, pomyslí si a přidá lžičku kávy bez kofeinu do hrnku se studeným mlékem.  

„Proč mě nepolíbil?“

Je zbytečné ji přesvědčovat, že to nedělal nikdy.

„Už o tom nepřemýšlej, mami. Byl nemocný, toť vše. Pojďme připravit občerstvení.“

„Nepotřebuju mše, abych si vzpomněla, že byl ještě před týdnem naživu.“

„To tys ji chtěla.“

„A proč mě posloucháš? Moc dobře víš, že já na tyhle věci nevěřím.“

„Je pozdě. Musíme jít.“

„Jdi za nás za oba. Není mi dobře. Navíc stejně potom všichni přijdou sem, počkám na vás tady doma. Určitě to pochopí: jsem vdova.“

Ať zůstane, co na tom sejde, má pravdu: vdovám se odpouští všechno, vdovám po sebevrazích zvlášť. Jako správný prvorozený ji v kostele zastoupí. Koneckonců chápe její rozrušení. Je těžké si připustit, že jí nezanechal nic, ani myšlenku, a že se musí smířit s tím, že jí upřel ještě jeden polibek. Chápe, že potřebuje čas, aby to všechno zpracovala. On se o to pokouší už téměř čtyřicet let. Matku aspoň na svou sebevraždu upozornil na poslední chvíli, ale udělal to tak nenápadně, že si upřený polibek uvědomila až týden po tom, co se zavřela rakev. Před ním se otec naopak neobtěžoval cokoliv skrývat a Ernest ihned zjistil, že neopětované objetí a nepřítomný pohled byly jen prázdnotou ohlašující další prázdnotu.

Tehdy mu bylo sedm, bydleli v Německu a jeho babička z matčiny strany jim přijela vypomoct. Na nádraží ve Wormsu vystoupila s dvěma hrnci, třemi pánvičkami a bez jakékoliv znalosti němčiny. Zatímco otec si prý hledal práci a matka pracovala na směny v továrně na jogurty, babička se starala o něj, o bratra Horacia, o dům, a jak na ni někdo spustil cizí řečí, mlčela. Když v domě scházela ze schodů, vrzalo to, jako by se při každém kroku měly propadnout. Spoustukrát se s bratrem vrhli na zem a křičeli: „Zemětřesení!“ Než zaskřípal poslední schod, dali se na útěk před jejími pohlavky, ale ten den je babička dostihla a zpráskala je i za všechny ostatní dny, kdy se jí to nepodařilo.

Do otcova pokoje vešel s úlomkem zubu v dlani. Tou dobou se již týden nezvedl z postele, chodil jen na záchod. Dávalo smysl, že byl otec tak unavený; když neležel v posteli, chvíli neposeděl, vždy se mu honily hlavou projekty, myslel na sousedy, kterým by mohl pomoct, a podniky, které by mohl rozjet. Matka říkala, že když byl na nohou, sršel takovou energií, že ji musel kompenzovat obdobím odpočinku; proto je důležité ho neotravovat, nechat ho spát. Ale zub byl pádný důvod a stálo za to riskovat kvůli němu výprask. Potichu přišel k posteli. Vypadalo to, že otec ležící na zádech spí s otevřenýma očima, chvíli váhal, jestli ho vzbudit úplně. Vypadal jako obr náhle sražený kamenem. Táto, šeptl na něj, táto. Aniž otec změnil výraz, pomalu, pomaličku otočil hlavu, jako by ji měl z olova. Jako vždy měl kruhy pod očima, ty stejné tmavé pytle, ale začaly mu rašit ostrůvky vousů, napůl černé, napůl šedivé. Spravíš mi to, táto? Otec zadumaně zíral na díru v jeho chrupu a sjel pohledem až k natažené dlani, na které ležel kousek zubu. Spravíš mi to? Musí být vyčerpaný, pomyslel si, když nedostal odpověď. Po mlčení, které jako by předznamenávalo apokalyptický trest, otec konečně zvedl úlomek mezi dvěma prsty, jako by nikdy žádný mimo ústa neviděl. „Špičák. Tohle nic nespraví, synu. Nic než další špičák,“ řekl znaveně, a ještě tišeji dovysvětlil: „Ale už to nebude on.“ A upustil ho, jako by dlouho držel něco těžkého. Ernest se okamžitě vrhl na zem, aby ho našel, ale staré dřevěné palubky byly příliš rozpraskané a zub mohl zapadnout kamkoliv. Nech otce v klidu! Vešla babička, za ní Horacio, a poprvé a naposledy v životě jim dala peníze: „Šup, zajděte si do vesnice na jeden z těch nedělních filmů, ať mám chvíli klid.“ Babička zmizela ve sklepě se dvěma kýbly vody a kartáčem v podpaží. Jakmile ji ztratili z dohledu, přestali se vyptávat a vydali se přes celý Worms do kina.

Cestou kolem židovského hřbitova s impozantní katedrálou v pozadí připomněly náhrobky Ernestovi lidský chrup, v němž se mléčné zuby začínají viklat a nové kvůli nedostatku místa rostou křivě. V tu chvíli to netušil, ale od onoho dne měly tyto dva obrazy, hřbitov a zuby, navždycky neodmyslitelně patřit k sobě. Horacio nezavřel pusu, přirozeně, v pondělí totiž bude mít možnost se pochlubit, že byl v kině, a bude moct vyprávět o přestřelkách na koni, vesmírných lodích nebo létajících supermanech. Když ale zahlédli v načervenalém stínu katedrály zmrzlinářské auto, Horacio ho nemusel dlouho přemlouvat a vyměnili kino za zmrzlinový kornout. Drobné si schovali na další zmrzlinu, na kterou ještě zajdou, než skončí léto, což mohlo nastat v jakoukoliv hodinu jakéhokoliv zítřka, a vrátili se domů. Šli pomalu, vychutnávali si každé studené olíznutí, citrón, čokoláda, citrón a čokoláda, citrón s křupavou sušenkou, čokoláda s měkkou oplatkou, citrón, čokoláda, citrón a čokoláda. Když dorazili k domovním dveřím, zbýval jim jen kousek oplatky. Nedojedli ji.

Jakmile otevřeli dveře, houpalo se před nimi otcovo tělo. V kostkovaném pyžamu. Modrém. Svrchní díl rozepnutý. Propocený bílý bavlněný nátělník. Červený obličej. Červená, bílá, modrá. Černé ostrůvky vousů. Otevřené oči. Otevřené dlaně. Otevřená ústa. Slina. Babičko! Babičko! Sklep silně zapáchal čpavkem. Vlhkostí. Babičko! Honem! Nestrkej do mě, klid, co se děje? Táta. Babička upustila kartáč, kterým drhla podlahu. Schody ze sklepa brala po dvou a vrhla se k otci, který byl víc a víc modrý než bílý a červený. Viděli ji tahat prasata, ale vypadalo to, že tátu neudrží a každou chvíli ho nechá spadnout. Co tam stojíte jak tvrdý y? Rychle, rozvažte lano! Horacio se rozbrečel. No tak! Na co čekáte? Ernest vyšel po schodech do prvního patra, jako by ho někdo popostrkával; nahoře zjistil, že není schopen uzel na laně rozvázat. Vlastně se mu zdálo, že čím víc se snaží provaz povolit, tím víc ho kolem sloupku zábradlí utahuje. I kdyby si ruce o provaz sedřel, nikdy ho neuvolní, když ho na druhé straně zatěžuje otcovo tělo. Nejde to! Nejde to! křičel. Jdi pro zahradní nůžky! Dělej! Běžel k bedně s nářadím vzadu na zahradě. No tak, honem! Nebyly tam. Koukni se do kuchyně! Vrátil se s nůžkami, s nimiž tolikrát viděl babičku nebo matku čtvrtit slepice, když nebyl nabroušený sekáček. Naštěstí – Poběž! – vzal i ruční pilku, protože s nůžkami – No tak! – zvládl přeříznout jen vnější vlákna. Řezal a řezal – Rychle! – až se z provazu staly dva a babička mohla položit otcovo tělo na ošoupanou dřevěnou podlahu. […]