View Colofon
Original text "Coisas que nunca mudam" written in PT by Luis Brito,
Other translations
Mentor

Marie Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Věci, co se nikdy nemění

Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje čůránky. A ještě předtím jsi musel říct mojí matce, že je hezká, abys ji dostal do postele, a předtím jsi to řekl i jiným, protože už předtím, o hodně dřív, tě bolely kulky, musels mě přece někam uložit, spolu s ostatními bílými pulci, stejnými jako já a stejnými jako jsou v mých varlatech, jež teď klesají, až budou jednou připomínat ty tvoje. Už je mi pětatřicet a nemládnu. V tomhle věku ses stal mým otcem.

A tehdy jsem se tě ještě nebál. Když jsem se tě chtěl držet za ruku, spustila se ke mně a žíly na ní byly jako hadi, umělecké a zlostné žíly měl můj otec a zlostný je ten, kdo má sklony k zuřivosti. A já jsem si koledoval, fakt jsem si koledoval, už jen tím, že jsem, kdo jsem, abys mi jich tou rukou nandal, místo toho, abys mi ruku podal, když jsem později udělal nějaký průser v té debilní škole. Rodiče bijí, děti se neponaučí a jsou věci, co se nikdy nemění.
Dostával jsem výprask, protože jsi byl unavený, kousal sis nehty, protože jsi byl vyčerpaný hlavně sám ze sebe, a já to naprosto chápu, vzhledem k tomu, že jsem taky unavený sám ze sebe. Změnit se? Tomu se můžu leda zasmát.

Už mám dost toho být tím debilem, který ze mě podle tebe rostl a který pořád dělá debiloviny na debilní škole života, což je mimochodem dost debilní výraz, jako ta klišé, ze kterých je nám zle, protože dávají smysl. A jsou věci, co mě rozčilují, jako tebe rozčilovalo všechno, ve špatné dny, když ti něco přelítlo přes nos a lítaly facky. Když taky cítím, že bych nejraději uštědřil pár ran, sobě, někomu nebo dveřím od skříně, dojdu k přesvědčení, že žít znamená dědit, nedá se s tím prostě nic dělat, včetně neřestí, problémů a traumat. Čas zkysne – jogurty taky zkysnou, a je to jen samota na horním patře pusy, když okusíme stáří. Nic se nemění.

Štveš mě. A štvou mě zprávy o těch, kteří ve velkým stylu obchází finančák. Štve mě, že mi domů chodí dopisy a je z nich nad slunce jasné, že jim dlužím peníze. Nikdy jsi nikomu nedlužil, to proto jsi býval tak unavený a já dostával výprask, protože ses bál, kousal sis nehty, protože tě vysávali. Dlužím prachy úřadům, tvé rány jako hromy jsem si nikdy nevychutnal, mám problém jen s tím, co se mi nařídí, předtím, teď a navždy. Až přijde má smrt, bude mě štvát právě ten její příkaz. Zatím pohrdám sociálním systémem, do kterého jsi mě přivedl, promiň, ale je to pravda, tohle všechno je jen pyramidový podvod, který začíná na té debilní škole, a co mě dostává, je, že není úniku, když jste v úzkých, bez práce, s tím, že dlužím drobný finančáku kvůli době, kdy jsem pracoval, aniž bych přiznal, že pracuju, jestlipak mě slyšíš, ach, vůbec se mi to nelíbí, nikdy jsi neposlouchal a nic se nemění.
Když natáhnu ruku, možná mi podáš tu svoji a možná s ní dostanu. A odpustím ti, pokud dokážeme odpustit zase mně, že dlužím státu prachy a že ignoruju skvrny na pokaděných spodkách, které jsem si vzal dneska a měl jsem je i včera, protože dneska jsi mě nepřebalil.

A pak tu byly ženy. Nejdřív ty tvoje, potom moje. Taky jsi už byl kluk, zamilovaný do své matky jako já do té své, která byla taky tvoje. Stal ses puberťákem, vyrašily ti chlupy a beďary a chuť k nim čichat, k ženám, ne k beďarům, které byly symptomem nadměrné touhy, jako já, který jsem se jimi od puberty až doteď řídil jako mariňáci podle hvězd, a co jiného jsou beďary než hvězdy rodící se na jevišti nějakého Dona Juana?

Můj penis taky připomíná ten tvůj a unavil se, unavil mě, unavil nás tím, že neustále hledal a nacházel, hledal a selhával, opětovně selhával, několikrát u té samé, u mnohých zároveň. Jsou věci, co se nikdy nemění, a jestli se cítím být tebou, jestli tě mnohdy cítím v sobě, jako bychom byli jedna a ta samá věc a ta věc je běh času, často, opravdu často je to tehdy, když jim vyprávím svoje historky a předvádím se. Ten šarm, ten macho, ten zkušený chlap, pořád ty stejný povídačky, protože všechno, co jsi zažil, jsem zažil i já a ženy to cítí.

A byl tu fotbal, na který jsi mě vzal, na stadionech i v televizi. A byla tu láska k psům, větší než k lidem, protože psi mají raději lidi, víc než se mají rádi lidi navzájem.

A byl tu den, kdy jsi odešel, aby ses už nikdy navrátil, a byl den, kdy jsem se ti vrátil do života, už bez beďarů, ale s touhou říct ti, že ženám říkám, že za něco stojím. No jen řekni, že jsem to nebyl já, a řekni, že jsi to nebyl ty.

A mezitím jsi onemocněl. Pak jsi umřel, ale ještě jsi mi připomněl, že musím platit daně, protože z daní se platí nemocnice, v nichž jsi byl důstojný chlap v děsivém rozpadu, na dýchacích přístrojích a celý pochroumaný, ale stejně sis neodpustil pokusy o to, aby se sestry červenaly, a ony se červenaly, ne díky své profesionalitě, ale proto, že si uvědomily, jak i skoro mrtví můžou být stále krásní, pokud byli zkušení.

A byl tu den, kdy jsem se rozhodl se změnit. Nechci umřít nemocný jako ty, nemám důvěru v systém, a proto ze sebe dělám nemocnici každý den. Ty to sice nevidíš, nebo možná ano, ale to kvůli tobě sportuju a dýchám zhluboka, pokouším se meditovat, vyhýbám se cukru a koupu se ve studené vodě. Nemoc, která byla tvou smrtí, mi přinesla zdraví, a to je ten příběh moderního světa. Nemocní rodiče zplodili nemocné potomky, kteří ale chtějí být zdraví. Možná bys tomu dnes rozuměl, kdybych ti přesvědčivěji řekl, že už mě přestavilo bavit být outsiderem. Změnil jsem svoje návyky, jako by to bylo na tvoji počest. Pořád jsem nemocný, nemocný tím, že jsem naživu, protože jsou věci, co se nikdy nemění. Jestli jsem šťastný? Občas. Jestli jsem oplakal tvoji smrt? Ještě ne.

More by Štěpánka Huláková

Depresivní Esmeralda

Esmeralda Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly. Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo m...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Pronájem

Text je ukázkou z knihy [Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão], kterou vydalo nakladatelství   [Afrontamento] v roce 2018. Prsty mám prací a stářím tak zhrublé, že si rozdírám líce pokaždé, když si utírám slzy, které  mi nepřestávají téct. Jsem přesvědčena, že moře je nekonečné, a nevím, odkud se vždycky  vynoří další trápení, když uvnitř už jsem mrtvá. Nemá snad na konci všeho nastat mír?  Moře jsem nikdy neviděla, ale vím, jak se dělají cesty. Na vodu nikdo ruku nevztáhne,  protože ona si jde vždycky, kam chce, ale já ji umím usměrnit a využít té její tvrdohlavosti  ještě předtím, než mi ...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa
More in CZ

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Čmelákův žlab

Nultý den Prsty mu zase téměř automaticky sklouzly k mobilu, který položil vedle talíře s polévkou. Ne že by na displeji očekával něco vzrušujícího, ale ze zvyku mu to nedalo… Online seznamovací aplikaci vždycky, když přijel na pár dní na návštěvu domů, radši deaktivoval. A stále mu nebylo úplně jasné, jestli to dělal kvůli sobě a své rodině – protože by mu bylo nepříjemné, kdyby je tím dostal do rozpaků – nebo proto, že se nechtěl dívat, jak se jiní ztrapňují: nesnesl by, kdyby mezi přihlášenými zahlédl ubohé přezdívky a ty politováníhodné, napůl rozmazané fotografie lidí z vesnice, kteří na...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně. Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović