View Colofon
Original text "Lampi" written in IT by Sara Micello,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Alice Flemrová

Published in edition #2 2019-2023

Záblesky

Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle:

JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA.

Nedávno se mi přihodilo něco podobného.

Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí.

Patří mezi ně nehoda, Zorrova maska, vypreparovaná zvířata ve skleněných nádobách na polici v mojí škole, přestřelka, předstíraná smrt mojí sestry, dveře našeho starého domu a takhle bych mohla pokračovat. Jde o záblesky, které se vracejí do mého současného já a vrhají mě do tajné místnosti. Někdy v té místnosti setrvám dlouho, jindy si kladu otázku, proč bych tam vlastně měla zůstávat a nechám toho. Ale doopravdy mě fascinuje ta záhada, kterou s sebou tyto výjevy přinášejí. Na jednu stranu by bylo lepší nechat je být, na tu druhou je však touha přiblížit se k plameni tak nekontrolovatelná, že mi nezáleží na tom, že se spálím. Protože přesně to se stane, to si teda pište. Právě o to jde.

V určité části své sbírky Bradbury píše: podobné seznamy, vytažené ze skrytých záhybů vašeho mozku, by vám mohly pomoci objevit sebe sama.

Nikdo nikdy netvrdil, že to bude snadné – to jen aby bylo jasno –, hrozí, že si přivodíme vážné popáleniny.

Bradbury hovoří o rokli poblíž domu, v němž v dětství žil:

A potom jsem si chtěl vybavit, jak vypadala ta rokle, hlavně tenkrát, co jsem se pozdě v noci vracel domů […]. Můj brácha Skip utíkal napřed a schoval se pod mostem přes rokli s potokem […], vyskočil, popadl mě a zaječel. Já utíkal, upadl jsem a zase utíkal a celou cestu domů mi jektaly zuby.

Já tu rokli neznám, ale znám instinkt „utíkat a upadnout a zase utíkat“ a ten instinkt vibruje. Klidně se vsadím, že se vibruje v každém z nás.

Běžel jsem, dělal jsem ohromné skoky. Ale nemohl jsem si pomoci, vždycky jsem na poslední chvíli zamrkal a zahleděl se do té hrozné tmy. A pokaždé to tam bylo.

Trik spočívá v tom exhumovat, hrabat jako divoch ve své minulosti. Pokud jsme ochotni to udělat, pokud se nám doopravdy podaří podívat se těmto věcem zpříma do očí, neumíme si ani představit, jaké odjištěné miny na nás čekají.


*


Strýcův a tetin dům stál ve vesnici. Byl součástí jednoho z těch sešikovaných komplexů, kde jsou všechny budovy stejné a přilepené jedna na druhou. Tato oblast se nacházela poblíž sportovního hřiště, po pravé straně už vesnice končila a zadní části domů sahaly až do otevřených polí. Byla tam spousta plevele a sežehnutých větví, které se lámaly jako krekry. Když na ně člověk šlápl, občas se pod botami zdvihl hnědavý prášek. Nikdo se to tam nikdy neobtěžoval uklidit a na pohled to nebylo nic moc. O kus dál se válely opuštěné pneumatiky, které na slunci každé léto popraskaly. Byl odsud vidět strýcův a tetin dům, v uličce, do které se sotva vešla auta – vždycky se zdálo, že už tam zůstanou uvězněná. Občas byla ulička plně obsazená a my si museli chtě nechtě hledat místo jinde.

Domy v té oblasti nebyly příliš velké, zato byly postavené poctivě, když už nic jiného, měly tlusté zdi a člověk jen těžko zaslechl nějaký hluk. Bylo by tam hrobové ticho, kdyby na druhé straně silnice nevedly koleje.

V jistém smyslu nechápu, jak tam strýc s tetou dokázali s tou změnou číhající neustále v záloze žít. Vlak projížděl za svítání a občas i uprostřed noci, to býval slyšet nejvíc. Možná proto, že tam panovalo takové ticho a on se vždy přiřítil jako rána z děla. Představovala jsem si, že je obrovský a vydává hlasitý kovový rámus. Nebyl to jeden z těch moderních vlaků, blízká nádraží spojovala venkovská železniční trať a vlaky sotva držely pohromadě. Lidé jím jezdili, jen když jim nezbývala jiná možnost, případně ho v létě zaplňovala mládež, která se jím vozila dolů k moři. Strýc a teta věděli nazpaměť, kdy se spouští závora, a pokaždé, když vlak projížděl, si mysleli, že jim dům spadne na hlavu. Jeho příjezd burácel v uších a zdálo se, jako by podlaha vřela, jako by se nám měla rozpadnout pod nohama. Když byl docela blízko a projížděl těsně kolem domu, okna se třásla, bylo to něco jako zemětřesení. Ze všeho nejdřív byl slyšet v ložnici. Pak se přesunul do koupelny – měla jsem dojem, že strhne podlahu a srovná stěny i všechno ostatní se zemí. Pokaždé jsem si to fakt myslela.

Dům měl zahradu, která byla po jedné straně ohraničená suchou zídkou. Strýc na tom místě založil záhonek, aby tam mohl pěstovat rostliny. Většinu tvořily sukulenty, břečťan se naopak plazil po zídce. Zídka byla nízká, za ní vedly dlouhatánské kolejnice. Byly k nám s tím štěrkem a plevelem úplně přilepené.

Když vlak projížděl, šlo o rituál; pokaždé jsem zadržela dech, protože jsem si byla jistá, že z toho nevyvázneme živí. Ale my jsme mu byli úplně ukradení. Především v noci mě fascinovalo pomyšlení na nádraží a na to, co by mohlo být pod kolejemi. Vlak mohl rozdrtit cokoli a mně přišlo úžasné uvažovat nad tím, co se tam venku děje a jak se přemisťuje tma. Nebyl tam žádný úkryt a všechno přítomné se muselo s vlakem vypořádat. Dělala jsem si o ně starost a přemýšlela, co se může přihodit, zatímco se nikdo nedívá.


*


V létě, když začínalo zacházet slunce, jsme sedávali na zrezivělých schůdcích u velkých klenutých vrat na protějším chodníku. Vrata byla sytě hnědá, připomínala půdu, a z jejich prostředku vystupoval reliéf lví hlavy. Nevěděli jsme, kdo za těmi vraty bydlí, ani jsme je nikdy neviděli otevřená. Na těch zrezivělých schůdcích jsme zůstávali až do večera. Rez se přilepovala na ruce v černých čtverečcích, tak jsme ji stírali a cítili se kvůli tomu důležitě.

Všechna vrata okolních domů zůstávala otevřená a naše matka, která seděla ve stínu, nás pozorovala.


*


Bylo před večeří a panovalo letní ticho, sem tam se ozval nějaký pták, možná to byly sovy. Po státní silnici nedaleko nás projíždělo málo aut. Já jsem s matkou čekala na otce. Ona seděla na lehátku pod stříškou verandy. Měla na sobě květované šaty a jedla okurku. Vstala a přistavěla ke stolu židle, chystala se vařit. Vyndala z mrazáku pár plátků masa a opláchla několik listů salátu. Sem tam se podívala směrem k vratům. Vrata našeho domu jsou z tepané oceli a jsou natřená nazeleno. Jsou příliš vysoká, než aby se dala přelézt, a jsou automatická, spouští se tlačítkem ovladače. Víme, že někdo přijel, protože vidíme reflektory, které prosvítají jejich mezerami.

Vzduch byl plný zpívajících cvrčků, doteď je slyším. V dálce už byl venkov tichý. Matka zapnula televizi. Nemluvila a já ji sledovala. Občas vyhlédla směrem ke konci ulice a čekala. Pak vždy zamířila zpátky a vracela se ke své práci. Já se také vykláněla a čekala.

Nevím, jak dlouho jsme tohle dělaly. Nic jsme si neříkaly a na pozadí dál mluvila televize. Ona se na ni občas mrkla, poslechla si pár vět a zase se otočila. Té noci bylo ticho blízko, zdálo se, jako by něco končilo. Z hrnců se linula vůně červeného masa a pára se rozplývala ve vzduchu. Matka postupně tlumila plamen, až ho vypnula docela a podívala se na vrata. Já se dívala na ni.

A právě v tom okamžiku jsem ho uviděla. Uviděla jsem ho na louce, schovaného mezi borovicemi, byl nedaleko. Moje matka dál pendlovala mezi stolem a hrnci na plotně a možná si ho nevšimla. Nic jsem jí neříkala, ze strachu, aby se nevylekala, ale doufala jsem, že zůstane, kde je, a že se můj otec vrátí. Nehýbala jsem se, ale cítila jsem, že se mezi nás vměšuje. Udělat nějaký hluk a vyplašit ho by nebylo k ničemu. Věděla jsem, že tam je a že ji chce zničit. Nevím, jak dlouho ji sledoval, mohla to být půl hodina nebo méně, anebo možná víc. Díval se na její šaty a pak na vlasy a vůbec na všechno, co bylo její. Hlasy z televize dál něco říkaly. Cvrčci v okolí cvrkali jako o život. Obloha byla temná a bylo léto, ale člověk neumíral vedrem. Matka pozorovala naše zavřená vrata.

Možná si toho nevšimla, ale já pořád přemýšlím nad tím, že jsme toho večera nebyly samy. Nevím, co se mi zdálo, že na té louce, tam kousek od nás, vidím. Chtěla bych ale – z hloubi duše – vědět, jestli to došlo i jí, jestli si i ona všimla, že nejsme samy. Z mého pohledu nebylo pochyb o tom, že byl vzdálený jen pár kroků a že si pro nás přišel. Toho večera jsem měla strach, že hledá právě nás a že neodejde s prázdnýma rukama.

Pak, zničehonic, zmizel. Odněkud přijít musel a nejspíš ho někdo poslal. Každopádně, kdyby byl chtěl, mohl zůstat.

O několik dní později jsme se s kamarádkami vracely z večírku. Už byla noc a po státní silnici uháněla auta. Slyšely jsme, jak nás míjejí a předjíždějí nás. Za jízdy jsme uviděly zablikat světla. Někdo nám naznačoval, abychom zpomalily a přejely do protisměru. Na chvíli jsem ho spatřila znovu. Projely jsme kolem nabouraného auta. Kufr byl papírový pytlík, vypadal jako prázdná plechovka od rajčat a byli tam policisté a sanitka. Nevím, jestli tam byli nějací zranění nebo krev, ale něco mi říká, že ano. Zatímco jsme pomalu jely vpřed a dívaly se do toho vozidla, vstoupilo mezi nás ticho, jako by bylo po bitvě. Kamarádka za volantem začala tvrdit, že jsme měly štěstí, „stačilo jet o chvíli dřív a potkalo by to nás,“ opakovala. Tu noc byla silnice opravdu temná a já jsem věděla, že nás opět ušetřil.

More by Monika Štefková

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Jericho

Část I. – Farma […] I […] Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle tyčila na temeni jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva. Jens, usazený v houpacím křesle na chodbě, sledoval z okna v horním patře svůj pozemek, který sahal až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, propátrávala obzor zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli vedle něj na zemi a hráli si se zrezivělými autíčky. Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve chlévě – a vrzání houpacího ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione
More in CZ

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel