Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů.

Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí zasněženým městem s fůrou nápadů v hlavě, a uvědomovala jsem si, že v porovnání s těmito intelektuálními skulpturami jsem bezmocná – už jsem dál nemohla plánovat svůj život jako teoretické mistrovské dílo.

O těchhle maličkostech jsem přemýšlela, zatímco jsem zavazovala kimona, zakazovala zmrzliny, hádala se s manželem ohledně rychlosti chůze a potila se v dešti ve snaze najít správnou cestu Tokiem s dojmem, že se nacházím nikoli na druhém konci světa – ten pocit závratné cizosti z mladistvých cest, který později marně hledáme –, nýbrž v letní noční můře s bonusem v podobě pand.

Zamířili jsme na samý okraj uenského parku k čemusi, co vypadalo jako budova malé cestovní agentury z bílého dřeva, a na rozdíl od jistých nonšalantních dobrodruhů s trčícími krosnami jsme obezřetnými pohyby hodnými ilegálních přistěhovalců hrabali v propagačních stojanech, až jsme nakonec ukořistili hrst bílých papírových vějířů ve tvaru leknínu s vytištěnou mapou parku. A zrovna tak nemotorně jsme na mapě začali sledovat symbol pandy.

Jelikož jsme nevěděli, jestli jsou vějíře zadarmo, nebo ke koupi, zrychlili jsme krok. Děti jely na koloběžkách vždy buď moc vepředu, nebo moc vzadu a na sobě měly jukaty, jež hotel poskytoval jako pyžama, ale jimž jsme prostě nedokázali odolat, a dvě plastové masky vytažené na hlavy, které jim nad vlasy vytvářely malé vlhké skleníky.

Kolem, v nábožném tichu, kráčeli poslepu po cestičkách skoro všichni uctiví návštěvníci, s velkými černými telefony zdviženými k nebi nebo skloněnými ke keřům jako virgule proutkařů a lovili pokémony. Abychom ušetřili – což bylo vzhledem k nákladům na cestu absurdní –, rozhodli jsme se, že se vzdáme internetu v mobilech a budeme využívat pouze wi-fi v rjokanech, v tradičních hotelích s dveřmi z rýžových stébel a s futony, v nichž jsme přespávali na každé zastávce.

Aplikace Pokémon go zrovna vyšla, a když naše děti viděly všechny ty seriózní dospěláky, jak se honí křovím za neviditelnými příšerkami, tiše trpěly. Možná že zrovna toho dne měl syn narozeniny. Každopádně, ať už jely příliš napřed, nebo příliš pozadu, naše ubohé děti zmáčené potem a stoupajícím mžením se dál škrábaly na hlavách pod maskami koupenými na třídě Omotesandó a vzdychaly po imaginárních stvořeních, která se – jim neviditelná – proháněla mezi jinany dvoulaločnými. Bohužel, zájem o jména pokémonů byl u našich dětí tím největším projevem zoologického nadšení. Ale průvodci říkali, že kdo cestuje po Japonsku s dětmi, musí je vzít k pandám a basta.

„Mám žízeň.“

„Otevři pusu a nachytej si do ní déšť.“

„Proboha, jen to ne, tahle voda bude plná uhlovodíků.“

„Tak ji zase zavři.“

A pak, současně: „Najdeme nějaký bar.“ „Najdeme nějaké pítko.“

Nevidí se často, aby jakýkoli pár rodičů reagoval na stížnosti dětí v souladu. Střídavě bude jeden vždy považovat záležitost za ne tak závažnou a druhý za naprosto zásadní. Napříště si role vymění a opět se ocitnou na opačných březích řeky, řeky rozvodněné dětskými dotazy a potřebami, jež rozdělí každou dvojici, která se rozmnožila ve století tak nepřátelském pro roli rodiče: ve století blahobytu, v němž každé přání nabývá dramatické důležitosti.

„Hele,“ říkám znaveně manželovi, „četla jsem, že kousek od parku je trh Ameja Jokočó, možná tam prodávají japonské simky.“

On zvedne bradu. „Přesně v tomhle jsme podle mě ustupovat neměli. Ale fajn, tak nějak jsem s tím počítal: jdeme.“

„To ne. Jestli s tím nesouhlasíš, tak bychom je kupovat neměli.“

„Hlavně abys byla spokojená ty. A ony.“

„Ale já to vidím stejně jako ty: že bychom neměli ustupovat.“

„No, ale já jsem si to rozmyslel, mám za to, že budeme všichni víc v klidu, když si budou moct hrát s mobilem.“

Později na hlavní ulici v Janaka Ginza, v oblasti, kde ještě „lze dýchat atmosféru staré Šitamači“, nařídím internetovou abstinenci a SIM kartu nakonec nekoupíme. Děti fňukají o sto šest. O pandách se nezmínily jediným slovem, ani během návštěvy, ani po ní. Už si na ně nikdy nevzpomenou.

Ve dvě sedíme vysílení vším tím vyjednáváním u stolku mezinárodního řetězce kaváren, hladoví, zatímco děti se zahryzávají do obrovských bagelů. Aniž bychom se s nimi radili, plánujeme, že bychom se večer zašli podívat do čtvrti Roppongi, ale ony se do debaty vloží: už jsou unavené, po setmění by chtěly hrát karty u nízkého stolku v rjokanu. Pokud si dobře vzpomínám, jestliže jsme ustoupili, nejspíše to mělo co do činění se synovými narozeninami. Nevím, jak se mi mohla tak zhoršit paměť, ale přisuzuju tu poruchu jazyku, jímž mluví vzpomínky: pokud mluví jazykem všech, jsou odsunuty do oblasti, do níž už nemám přístup.

Venku před kavárnou se rozhodneme, že se před návratem do rjokanu ještě projdeme po janackém hřbitově. Svěří mi balík všech vějířů z rána a než si sundám batoh, sehnu se, abych je vložila mezi pláštěnky a znovu se zvednu, celá rodina je tatam: rachocení koloběžek zcela pohltil křik prodavačů metliček na šlehání šlehačky ve tvaru kočky. Dorazím na úplný okraj davu a pozoruji jasnou hranici, jež rozděluje prostor na část, kde je hlava na hlavě, a na tu, která je liduprázdná a zároveň z nějakého zvláštního důvodu ostatním zjevně neviditelná; lidé jsou tam samozřejmě z toho důvodu, aby se protáhli ke stánkům, ale přesto se zdá, že hranice mezi rušnou a pustou oblastí je linie vytvořená nějakou vyšší bytostí, jež si chtěla pohrát s lidskou náturou.

Nikdy jsme neprobírali, jak postupovat v případě, že bychom se ztratili, ale přišlo mi logické dostavit se na příští plánovanou zastávku. Ale co když začne zase pršet? Pláštěnky mám já. A co když bude dcera potřebovat svůj inhalátor na astma? Mám i ten. A kdybych se chtěla vrátit do rjokanu? Kartičky do metra jsou v manželově peněžence.

Jelikož nemám wi-fi ani zapnutá data, musím jen doufat, že na rodinu narazím u vchodu na hřbitov. Ano! Už to vím jistě, dneska má syn narozeniny a je promrhávám tím nejhorším možným způsobem – daleko od něj a poté, co mě musel na kolenou prosit o děravou žemli!

U vchodu na hřbitov se procházejí dva mladí rodiče s kraťoulinkými vlasy a stejnými obličeji, s dítětem schouleným v klokánku. Po dlouhých okamžicích nerozhodnosti se začnu vracet zpátky: možná moje rodina ještě nedorazila. Moje rodina? Co to povídám? Můj mozek je ovládán lexikem falešného času. To ti dva dvacetiletí jsou takoví, jací by rodiče měli být: přitisknutí ke svému dítěti. Bože můj, a co když můj manžel potom, co jsem je ztratila, v tom davu ztratil děti? Třeba jen jedno z nich? A co když teď na telefonu zoufale ukazuje cizincům, kteří nemluví anglicky, fotky našich dětí? A mobil už má skoro vybitý…

Rozhodnu se vejít na hřbitov. Zpočátku nepozoruju ani hroby, ani vegetaci. Pátrám jen po pohybujících se skvrnách těch několika lidí, které se rýsují proti náhrobkům. Sem tam zahlédnu nízké stíny podobné japonským jókai na dřevěných litografiích, které mám na nočním stolku v Miláně: děti. Pobíhají od jednoho náhrobního kamene ke druhému, jako by si nezbedné přízraky hrály na schovávanou. Jsou zabalené do vrzajících látek, červených a žlutých, stejně jako pláštěnky mých dětí a stejně jako omáčky, které jim stékaly po bradách, když byly ještě naživu, těsně u mě, a já na ně nemyslela. Ti skřítci, co skáčou po hrobech, tu opravdu jsou, nebo si je představuju? Pokaždé si pomyslím, to jsou ti moji, ale po chvíli si uvědomím, že jejich pláštěnky mám já: tak to je ta tíha na zádech, anebo je to možná napětí mezi rameny, pružina, která se natahuje spolu s myšlenkou na ně. Ale jestliže cítím pnutí v ramenou, jsou naživu, jsou v pořádku.

Moje děti. Vzpomínám si, že jsem byla na večírku v Corseře, v komunitním centru financovaném bývalými zaměstnanci Corriere della Sera v severním Milánu, s jednou kolegyní, která psala do obskurního časopisu zvaného Cemento, Memento o Fomento a která k sobě přivolávala svoje potomky pokřikem děti!, jako by se jednalo o děti obecně. Dala jsem se do smíchu. Nikdy jsem o svých potomcích neuvažovala jako o dětech. Všimla jsem si ale, že se směju jediná: všichni kolem mě vykřikují to generické podstatné jméno v množném čísle středního rodu a všem se přesto daří vyhmátnout konkrétní specifické dítě. A tak jsem taky začala volat: děti, děti, pojďme, Corsera bude zavírat! A ony nepřišly hned, protože na to samozřejmě nebyly zvyklé, ale nakonec přeci jen ano, a napříště přišly vždy o trochu dřív, a mým zásahem se v té metafyzické kategorii rozpoznaly a podřídily se jí.

Dorazím do – vzhledem ke zbytku – odlehlého místa a zaměřím svůj pohled na sochy, nízké, kulaté, s očima přivřenýma nadbytečným tukem a úsměvem. Některé mají klobouk a bryndáček z červené látky, která odráží světlo, jelikož barvu oživila vlhkost. Zdá se, že vzdálené burácení vrtačky dychtivě pracuje na tom, aby se nebeský vzduch otevřel ještě o trochu víc a upustil svoji barvu na zem. Rozjasnil se mi pohled: takže ty červené skvrny nebyly pláštěnky mých dětí. Každopádně jsem si teď jistá, že jsou v pořádku.

Hřbitov je velmi rozlehlý, v dálce se pod dráty vysokého napětí podpíranými dřevěnými sloupy odvážně pne tibetská lávka a chvěje se zavěšená nad železniční tratí. Uprostřed lávky stojí s kyblíkem v ruce drobný muž, který se dívá směrem, odkud by se mohl vynořit vlak. Je to jeden z těch záhadných pánů neurčitého věku, kteří by mohli zničehonic začít čurat dolů na jedoucí vlak a zrovna tak vytáhnout z klobouku mluvící zvíře.

Když se ke mně otočí zády a i s kyblíkem se vrávoravě vydá na cestu, rozhodnu se ho následovat a vydat se tam na druhou stranu, kde vládne, mám ten dojem, jiný čas: ne ten, o němž mluví průvodce, „atmosféra staré Janaky a jejích dřevěných chaloupek“, ale dočista jiný čas, ve kterém ještě nebyli vynalezeni pokémoni a nikdo nezná Obamu. Sním snad? Ale kde, na hrobě? Sluneční světlo je teď okrové a zastřené. Když má člověk dojem, že spí, musí udělat trik s počítáním prstů: svedu to. A pro jistotu, jelikož mám sandály, spočítám i ty na nohou. Moje dcera před lety řekla, že všichni mají jednu dobrou a jednu špatnou nohu. Špatná noha se musí vždy zakrývat, ve dne v noci, ošklivou ponožkou, aby nemohla dýchat. Přijde mi, že stará silueta tam dole pajdá.

Jsem teď sama se svými slovy, s těmi, co slyším, a s těmi, která lovím z kaluže. Když jsem zabalená do slov, nikdo mě nemůže přinutit vylézt z kokonu a vyslovit přijatelné věci. Osud té rodiny jde mimo mě. Jsem si jistá, že se jim daří dobře: dcera možná odříkala rýmovanou modlitbu liščímu bohu, protože i ona, když je beze mě, může přemýšlet mimo rámec mé banální výchovy.

Přejdu lávku a přitom se kutálím ve své zvukové membráně: světlo, jež dole vykresluje koleje pod propastí, už náleží vzpomínkám, protože ho zrcadlí tisíce kapiček visících ve vzduchu. Něco se protrhlo a začal plynout opravdový čas. Tak tohle je za tou lávkou: ne reprodukce minulosti, ale přítomnost zbavená lidských jazykových struktur, jež ji popisují.

Z druhé strany lávky se zdá, že hřbitov vážně odpočívá a čas od času sebou škubne ze sna, aby se nadechl. Zdá se mi, že jedním uchem, které mě svědí, zaslechnu, jak se od země zvedá dětský smích. Hlady mi kručí v břiše. Tráva je tady vysoká, spálená: lehce se sklání k železničnímu přejezdu jakoby z úcty k lidské vynalézavosti. Muž, který na mě předtím zdánlivě volal z lávky, si teď vyhrnul kalhoty a přikrčil se u kraje jílovité kaluže. Nevím, jakým kouzlem, ale připadá mi, že je vodní plocha plná očí, života. Slyším skřehotání, dokonce i to, jak se s praskáním otevírají pulčí vajíčka. Jedno oko v kaluži vypadá jako moje matka a její smějící se hlas říká: „Podívej, nechala jsem si vytetovat obočí!“ Muž vytáhne z brašny malý rybářský prut a složí ho, z krabičky vyndá návnadu a připevní ji na háček. Nahodí udičku do kaluže, zatímco se zdá, že ho pohltila divoká tráva. A já, která ho sleduju, jsem kde? Kam mě to přenese?

Na jednu pláž v Řecku, což byla další úmorná cesta, již jsme si mohli dovolit díky spolupráci s jedním časopisem: mistral dětem drtil hrudníčky a útesy jim odíraly nohy do krve. Pak jednoho dne, na pláži obývané přísnými stromy, moje dcera řekla, že listy jsou „vařená kašička“. Vyslovovala to dohromady, myslím, že bez dlouhého á. Listy tamaryšků pršely v chomáčích celé hodiny, setřesené dolů. Představovaly nekonečnou výživu té hry bez pózy a ten den se nakonec ukázal jako nejsnesitelnější za celé léto. Ano, i tam se rozevřel závoj fikce: znamenalo to pokřtít svět, cítit rozdíl mezi pojmenováním, jež jsme zvyklí věcem dávat, a oním prvotním pocitem, který v nás vyvolají. Venku se nacházel svět krutých banalit, lidí, kteří uměli pojmenovat již existující, a nejen to – aby si zjednali respekt, předstírali i zřejmost té skutečnosti: ale samozřejmě, za koho mě máš!

Svět šel roztrhnout čím dál hůř a vyžadovalo to stále více síly.

Heslo na wikipedii věnované uenskému parku, které jsem si roztržitě přečetla ráno, jakoby automaticky a z nutnosti, uvádělo, že když tady v druhé polovině devatenáctého století otevírali Západní muzeum, museli zavést slovo muzeum, aby ten západní koncept zachytili. Ta věc mi přijde dost nevěrohodná, ale faktem zůstává, že estetika jakožto formální disciplína – navzdory bohaté japonské umělecké produkci – se rozvíjí až koncem devatenáctého století a kodifikuje koncepty krásy jako júgen, „záhadná hloubka“, nebo šibusa, spojení vytříbenosti a hrubosti. Z nějakého zákoutí mé mysli se vynoří obraz mě jako holčičky, která křičí: drsná! drsná! a myslí si, že jde o nadávku; vzpomínám si, že toto moje osobní označení odkazovalo k neomítnuté zídce balkonu v ložnici, o kterou jsem si odřela stehna.

Ingeborg Bachmannová tvrdí, že jakmile člověk stráví na nějakém místě určitou dobu, jeví se v příliš mnoha formách a má čím dál menší právo na sebe odkazovat.

A kde jsem byla já, až do včerejšího večera? Kde je písemná omluva za tuto vleklou absenci před sebou samou? Ne, to není pravda. Přerušovaně, jako maják, jsem se svému srdci občas vyjevila; teď se mi zdá, že mnou moje dcera uprostřed noci zatřásla kvůli zlému snu: zdálo se jí o katovi a řadě holčiček. Kat se jich ptal: jak se jmenuješ? A když měla holčička nějaké zvláštní jméno, uřízl jí hlavu a dal ji sežrat prasatům. Sen skončil, když spadla její hlava: ještě ji stačila zahlédnout.

Pomyslela jsem si, že pro podobná zjevení člověk žije a potom jsem se v noci znovu schoulila a pomalu ponořila své vědomí do zapomnění.

Na tohle všechno myslím se zmatkem a s jasností v hlavě, zatímco nechávám rybáře za zády a přecházím zpátky přes lávku. Na lávce – jejíž lana září a vytvářejí iluzi, že mizí v obloze – potkám jednu svoji postavu: je to žena ve vybledlé modré skládané sukni, žena, která za svůj život nevykouřila jedinou cigaretu. Vím – protože je to moje stvoření –, že pociťuje nevysvětlitelnou touhu ukojit svoji potřebu a vykouřit plnými šluky dlouhatánskou cigaretu, třeba dvacet nebo třicet centimetrů, cigaretu stvořenou přímo pro ni, která by ubývala spolu s dnem, a současně si chce vychutnat upřený pohled na janacký hřbitov, jenž tajemně pochrupuje.

Zatímco kráčím nazpátek po mírném svahu, dostihne mě vůně smaženého těstíčka, která stoupá z promočených uliček města: první skutečný stimul od té doby, co jsem se ztratila.

Když už se zdá, že moje nohy plavou, aby stíhaly moji mysl, jež klouže jako loďka po hromadném hrobě, hele, pod vchodovým obloukem, kde jsem na ně s úzkostí čekala, nacházím vousatého muže a dvě děti s tekutými blonďatými mikády.

Děti!

My nejsme děti, říká dcera, jako by se naše mysli na dálku rozšířily a dotkly se: jsme lišky.

Dívají se na mě sklíčeně, jako bych umřela a vrátila se z pekla. Dívám se na ně a zdá se mi, že vyrostly, zestárly. Připadá mi, jako by nás dělily roky láskyplné a klidné nepřítomnosti.

Zeptám se: kolik je hodin?

Tři a pět minut.

Tak málo? No a líbil se vám hřbitov?

Jo… jo… děti tě vlastně skoro pořád hledaly.