Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky.

Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení stávají naléhavými.

Světlo

Tohle je slovník, a přesto nenacházím slova, kterými bych popsala, jak vznikl. Slova, která mají váhu a která bych měla použít, už jsou na svém místě a dostaví se za chvíli.

Zato vám můžu říct, že jsem jednoho zářijového odpoledne četla Chladnokrevně. Na jednom místě tam Truman Capote píše, že jeden ze dvou vrahů rodiny Clutterových, Perry Smith, si v cele schovával svůj osobní slovník: pestrý neabecední seznam výrazů, které pokládal za „krásné" nebo „užitečné" nebo alespoň „hodné zapamatování“.1

Bylo v tom cosi, co mi připadalo mimořádné a dramatické zároveň.

Sbírání slov, to mě dojímalo. Perry Smith čekal na popravu, a přesto sbíral slova. Nedokážu říct, jestli právě tohle byl prapůvod všeho. Když se nad tím zamyslím, řekla bych, že ano. Zdálo se mi, že ta slova jsou životně důležitá, protože si je nezapisoval jen tak ledajaký muž, ale muž, který jedné noci údajně brutálně zavraždil čtyři lidské bytosti. Za jeho rozhodnutím musela nutně stát naléhavost.

Jediný způsob, jak se to pokusit zjistit, by byl jít do vězení, setkat se se spoustou Perry Smithů a požádat je o vysvětlení.

Nebylo to jednoduché.

Ale stalo se to. Jednoho říjnového rána. V Turíně, v Nápravném zařízení Lorusso a Cutugno. Získala jsem povolení seznámit se během hromadných setkání s některými vězni. Dovnitř mě doprovodily dvě vychovatelky. Vstoupila jsem do sekce V pavilónu C, což je speciální sekce vyhrazená „chráněným vězňům“.

Tam v base jim říkají parchanti.

Vracela jsem se za parchanty každou sobotu, od 13:00 do 14:45, po celý rok.

Sama.

Schůzky vznikaly jako hodiny gramatiky a tvůrčího psaní.

Brzy se z nich stalo něco jiného: pudové a primitivní konverzace.

Slovník byl mojí obsesí, ale neznala jsem jeho obsah.

To přišlo až později, když mi každý z nich převyprávěl svůj život. U některých slov jsme se společně pídili po důvodu. Tak jsem je poprosila, aby je napsali a vysvětlili.

Některá patří do vězení a člověk je může prožívat jen tam uvnitř. Ostatní spadají do každodennosti, ovšem do vyostřené každodennosti. Jsou mezi nimi místa, přezdívka, nějaké kresby, sloveso.

Každé slovo má jedinečný význam. Přijala jsem každý útržek, každý hlas a nechala jsem slovům volný prostor, tak jak to bylo správné.

U každé definice je uvedeno jméno a trestný čin toho, kdo ji napsal. Jméno je smyšlené, protože si to žádají okolnosti. Zato trestný čin ne.

Uprostřed, mezi jedním a druhým slovem, je můj příběh, tedy spíše to, co jejich příběh změnil v mém nitru.

Když se dny začaly prodlužovat, říkali, že je to špatné. Pro ně, tam uvnitř, je světlo jen dalším trestem. A tak to bylo se vším.

Vyslechnutí té definice „světla“ změnilo moje vnímání slov jako takových. Bylo to, jako bych se po dlouhou dobu dívala na jejich vnějšek. Teď se přidával i vnitřek.

Chci tím říct, že oni proklínají věci, které my oslavujeme.

V tom dlouhém a monotónním čase, kterým je vězení, jsem se často ztrácela. Musela jsem si nakreslit mapu, abych si zapamatovala cestu.

Chodba

Jediný způsob, jak se k nim dostat. Je dlouhá devadesát tři kroků a široká na čtyři paže. Po levé straně se nachází radiátory natřené blankytnou modří a řada zamřížovaných oken, skrz která je vidět dvůr a kontejnery na odpadky.

Napravo je lišta, stejně blankytná jako radiátory, a líně zelená zeď.

Pokud při procházení chodby dovolím strachu, aby se mě zmocnil, je prázdná; až na mě a černou kočku, která nikdy nemňouká. Ta kočka je pořád mokrá, kvůli vodě, která odkapává ze stropu a vytváří louže větvící se jako žíly.

Jednou jsem z opačné strany, než jsem šla, viděla přicházet vězně s rozcuchanými vlasy, doprovázeného pěti dozorci, kteří ho drželi za zápěstí. Předstírala jsem, že se dívám na svoje nohy. Když se naše pachy střetly, venku vzlétlo hejno holubů.

Můžu říct, že jsem poznala spoustu Perry Smithů, ale v žádném z nich jsem nenašla toho prohnilého červa, kterého jsem očekávala. Nevím, jestli bohužel, nebo naštěstí. Možná je to moje vina; pocítila jsem náklonnost k lidem, kteří čekají na rozsudek, nebo už jsou odsouzeni.

Na konci každého setkání se z mého těla stala papírová drť a já cítila, že jsem je tam nechala samotné s jejich duší.

Někteří z vězení vyšli, jiní ne. Ať už jsou dnes kdekoli, Bůh jim žehnej.

Basa

Basa vás dostane do jiný dimenze. Je to místo, kde se zastavuje život. Jako při nějakým kouzlu. Basa je místo, kde není příroda. Místo, který postavili, aby vám v něm bylo mizerně. Nezvyknete si vůbec na nic. Jde o donucení, ne o zvyk.

Chrastění klíčů, který vám ve dne a večer otevírají a zase vás zavírají, je donucení. Jak dlouho ještě?

Ty klíče slyšíte zdaleka. Jsou na strážmistrově stole nebo visí na poutku na uniformě. Jsou vyrobený ze zlata a já si zezačátku myslel, že si dělají legraci.

Jsou to smyšlený klíče, otevírají pohádkový dveře. Jsou to klíče čarodějnice ze Sněhurky. Každopádně jsem chtěl říct, že basa stojí za hovno. Přizpůsobíte se obrazu a podobě vězení, protože žijete dlouhý roky zabásnutý tady vevnitř a beton vás tvaruje. Splynete s ním. Mattia, vražda

Než tramvaj dorazí k věznici, projíždí ulicí, po jejíž krajnici se sem a tam prochází prostitutka. Má tmavou pleť a na sobě zbytečné kraťasy. Občas se opře o rozviklanou židli, která tam na chodníku, namísto uvnitř domu, vypadá nepatřičně.

Když tou ulicí tramvaj projede, zahne směrem k vězení. Člověk vycítí, že se okolní krajina mění, sama příroda se zachmuřuje. Při pohledu zvenku vypadá věznice jako staré a neobydlené místo.

Na Google mapách je věznice vidět seshora a je to šedivý obdélník. Všude kolem je spousta zaparkovaných aut a několik stromových alejí, jsou vidět jejich kruhovité koruny, které vypadají jako zelené skvrny. Když člověk obrázek zvětší, dostane se k vrátnici, dál ne. Před vchodem, na straně vyhrazené pro příbuzné, stojí nehybný muž, další sedí na druhé lavičce. Na straně pro civilisty je muž s rukama v kapsách, na sobě má džíny. O kousek dál stojí pár a nějaký pán čeká, až dostane zpátky svoji občanku. Zezadu vykukuje kousek jedné sekce a nebe je podmračené, zdá se, že se za chvíli přižene průtrž mračen. Když přiblížíte snímek ještě o víc, rozpixeluje se a věznice se zamlží, jako by se potopila do moře.

Kasace

Kasace je třetí proces, ten, kterej vám řekne, jestli budete vevnitř, nebo venku. Většinou potvrdí první dva rozsudky, ale občas vám vrátí naději. Já viděl spoustu svejch druhů, který vypadali, že jsou hotový, ale nakonec se znova proti všemu odvolali. My třeba říkáme: „Neprotahuj to do kasace, když někdo chodí okolo horký kaše, protože přesně tohle kasační soud je.

Buddha, 43 let za únos

Já a „Buddha“ jsme zůstali dlouho potichu, dokud on, jako by se probral z neduživého spánku, neřekl: „Příběh, kterej mě nejvíc zasáhnul, se týká jednoho kluka. Ale radši bych to nechal bejt.“ „O jakém klukovi mluvíš?“ zeptala jsem se.

„Víš, proč mi říkají ‚Buddha‘?“ zvážněl a pronikavě se na mě díval. „Začal s tím ten kluk. Když ho přivedli zpátky domů, byl celej umazanej od hlíny, vypadal jak divoch. Jeho kudrlinky přišly o původní blonďatou barvu a byly plný prachu. Jeho máma ho v jednom kuse objímala, skončila jedno objetí a hned začínala s dalším, takže to vypadalo jako jediný objetí, přerušený jen kvůli tomu, aby se mohl nadechnout. Já jsem ho neviděl, stačil jsem utýct dřív, než přijeli, ale vyprávěli mi to,“ v rukou si pohrával s mentolkou, pak ji rozbalil. „Ten kluk pak zůstal dlouho blbej,“ spustil znovu, kousl přitom do mentolky a rozlomil ji na dva kusy, „vypadalo to, že se zastavil, jako se zastaví auto, vlak, mixér, cokoli, co se svýho času hejbalo. To je vono, vypadal jako vypnutej mixér. Začal kreslit postavy, který se mi podobaly, obrovitánský chlapy uprostřed papíru. Všichni byli bílý, bez barvy, jako by mě chtěl zesvětlit. Jednou, když už od tý události uběhly dva měsíce, napsal vedle jednoho z nich ‚Buddha‘. Napsal to černým, černočerným fixem, a nakonec na ten papír načmáral velký klubko. Nevím, proč mě tak nazval; chci říct, nemyslím si, že bych se mu podobal.“ Buddha se zhluboka nadechl a řekl: „Ten kluk byl trochu divnej, už vod začátku. První dny se v noci budil a běhal po celým statku, s těma svejma plyšovejma nožkama připomínal kočku. Nijak mě to neotravovalo, hlavně že byl zticha, ani neceknul. Ale jednoho dne slyšel, jak na mě Sasà volá jménem a zopakoval to. Pořádně jsem ho seřezal a svázal jsem ho, cejtil sem se tak bezpečnější.“