View Colofon
Original text "Gerico" written in IT by Fabrizio Allione,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Alice Flemrová

Published in edition #2 2019-2023

Jericho

Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Část I. – Farma

[…]

I

[…]

Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle tyčila na temeni jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva.

Jens, usazený v houpacím křesle na chodbě, sledoval z okna v horním patře svůj pozemek, který sahal až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, propátrávala obzor zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli vedle něj na zemi a hráli si se zrezivělými autíčky.

Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve chlévě – a vrzání houpacího křesla.

Jens držel v pravé ruce dvouhlavou pušku a u nohou měl položenou krabičku plnou nábojů. Čas od času, když odvrátil pohled od krajiny venku, pokládal ruku na hlavu jednoho ze svých chlapců.

Elia měl pokožku světlou jako perleť, vlasy tak blonďaté, až byly skoro průhledné, blankytně modré oči a jemné rysy. Natan, ten starší, se otci ve všem podobal: byl tmavý, klátil se jako klas obilí a štíhlý byl jako proutek, ale takový, který se nedá jen tak zlomit.

Elia nastartoval autíčko tím, že jím několikrát přejel po podlaze. Zvedl ho a dlaní zarazil kola, aby se nespustil setrvačník. Klekl si, otočil se ke schodům a posunkem ukázal Natanovi, aby uhnul.

Položil autíčko na zem, povolil stisk a díval se, jak se rozjíždí, zrychluje, mění směr a kutálí se ze schodů.

Při pádu se odrazilo od každého schodu, a když se dostalo až do spodního patra, ještě pár vteřin slyšeli, jak se hýbe.

Elia zasupěl a chystal se sejít do přízemí.

Ozvalo se zavrzání domovních dveří, pak hluk vycházející z kuchyně, podobný krokům, a Elia se okamžitě zarazil.

Jens se zprudka zvedl a sevřel pušku.

„Do pokoje,“ řekl, „honem.“

Bratři okamžitě uposlechli. Vletěli do pokoje, zamkli dveře a stáhli žaluzie. Jens v chodbě znovu uslyšel zvuk kroků. Spousty kroků. Pušku držel pevně mezi ramenem a bradou, namířenou dolů ze schodů.

Udělal pozpátku pár kroků a přiblížil se tak k oknu. Krátce se ohlédl.

Po dvoře se potloukala smečka pěti, možná šesti vlků. Ve chlévě i v kurníku bylo ticho, zdálo se, že si zvířata ničeho nevšimla.

Pravou nohou zastavil houpající se křeslo. Pak uslyšel vrzání prvních schůdků. Šli nahoru. Jens šátral volnou rukou v kapse kalhot. Našel matici, vzal ji a hodil ji ze schodů. Cinkání zvířata zastavilo. Jens toho příměří využil. Opřený o pušku se sehnul, naplnil si kapsy náboji a zase se narovnal.

Pak začali znovu stoupat nahoru. A už je tady, červené oko.

Vlk natáhl čumák směrem k měsíci, který lišácky nakukoval oknem.

Hlaveň Jensovy pušky mířila přímo na zvíře.

Byl to vyzáblý, přízračný vlk. Po stranách čumáku měl známky nezhojeného zranění. Vycenil zuby a tržná rána na pravé straně tlamy obnažila poničený, ale stále vražedný chrup. Naježil srst a popošel ještě pár schůdků směrem k muži.

Jens držel prst pevně na spoušti, oči měl nehybné a doširoka otevřené, nemrkal. Všiml si dalších červených očí. Teď už byli na schodech dva.

Vyčkával. Vyčkávali.

První vlk se s vrčením dál přibližoval a cenil tesáky.

Když bylo zvíře od muže jen na pár metrů, jeho nervózní údy se odrazily do křečovitého skoku a Jens zmáčkl kohoutek.

Zasáhl zvíře ve skoku, s tlapami půl metru nad zemí. Náraz kulky vlka odmrštil proti zdi. Stěnu zamazala krvavá skvrna.

Jens se nenechal vyvést z míry. Zamířil na dalšího vlka a vystřelil další ránu. Druhé zvíře vyskočit nestačilo, zůstalo ležet na schodech. Jens zpozoroval další vlky, kteří se chystali nahoru. Vrhnul se na ně a oháněl se přitom puškou, jako by to bylo kopí. Podařilo se mu překazit útok dalšího zvířete, když ho několikrát praštil do hlavy, až mu ji rozbil. Z kapsy vyndal další náboje a rychle nabil zbraň, bez panikaření, bez průtahů.

Seběhl schody přeskakuje mrtvoly a v přítmí kuchyně uviděl tři třesoucí se vlky. Toho nejbližšího střelil do krku a rozeběhl se proti ostatním, kteří utekli.

Došel ke vchodovým dveřím, a když se ujistil, že už kolem žádní vlci nejsou, zavřel je a vrátil se zpátky.

Poslední vlk, na kterého vystřelil, ležel na boku a nemohl se zvednout. Svíjel se v nezvladatelných křečích. I polomrtvý zuřivě funěl, troufal si dokonce vrčet. Několikrát se pokusil znovu postavit na nohy. Škobrtal, padal, mrskal sebou, jako by klouzal po ledu. Snažil se cenit tesáky, ale jen si máchal čenich ve své vlastní krvi.

Jens se k němu přiblížil a dorazil ho ránou do hlavy.

Byla to samička. Měla okousané a vytahané struky, což svědčilo o hladu jejích mláďat. Jens vystoupal po schodech a šel zavolat syny. Než se uložili ke spánku, s navyklou pečlivostí vyčistili dům.

[…]

VIII

Kolikrát už si Jens řekl, že svým klukům všechno vysvětlí. Jednoho dne, říkal si, jednoho dne jim o tom všem povím. O mužích a o ženách, a o všech věcech světa. A omluví se jim, řekne jim, že mlčel, aby je ochránil. Že to je jeho úkol, chránit je. Je to slib, který složil před mnoha lety a chtěl ho dodržet. Bude jim vyprávět o Ailin, bude jim vyprávět, že i oni měli mámu. Ženu, která je zázrakem nosila v lůně a potom je porodila, kojila, přenesla je z nehmotného světa do toho materiálního. „A kde je teď, naše matka?“ zeptají se a on, co jim na to odpoví? Je to opravdu dar, tahle pravda? ptal se sám sebe. V tom příběhu je jenom bolest a on se ji rozhodl uchovat pro sebe, obtěžkat se jí; byl to trest. A potom přemýšlel nad tím, že by jim musel povědět, že ne všechny děti při vyrůstání pohřbívají mrtvoly, že to není věc, kterou by děti měly dělat, že to tak být nemá, že řeky běžně nepřinášejí lidské mršiny. Musel by jim říct, proč a odkud pochází ten nevyčerpatelný příval mrtvých těl a proč se jich bojí a musejí je pálit. A tak je dál udržoval v nevědomosti, věznil je v tom jejich malém světě, kde se zlo dalo zvládat, kontrolovat, rozkouskovat a schovat v dalším zlu a pak se mohlo pohřbít a dalo se na něj zapomenout, alespoň na chvíli. Nenaučil je ani číst, protože měl za to, že čtení je klíč ke všemu, pozměňuje každou myšlenku. Když se člověk dozví, že existuje vědomí, které může být přepsáno a uchováno navždy, že existuje paměť, která se nevymaže, tak už nic nepřijme a ze všeho se stane tajemství, jež je nutno odhalovat, interpretovat. Přestane být důvěřivý jako dítě, které na všechno skočí, a začne si klást otázky a nespokojí se s každou odpovědí. Naučí se, že pravda je obrovský zmatek, existuje jen krok kupředu, a ještě jeden krok, a ještě jeden, pořád směrem vpřed, dokud člověk nepochopí, že pravda je nedosažitelná a možná ani neexistuje.

Jak dlouho to kouzlo může ještě vydržet? ptal se sám sebe.

Plakal, plakal potichu. Nedařilo se mu ty slzy zastavit. Jen slzy, a nic víc. Tekly mu po zápěstí, po bradě.

V té chladné, deštivé a větrné noci, ve světle třesoucích se svítilen, s modlitbami za umírajícího muže v srdci, sedíce na zemi jako staré postavy ze zapomenutého světa, pohřbeného pod staletími a zapomenutého pro dobro všech, tu byli otec a jeho synové a tajemství života, křehkost a dobytčí odolnost každého stvoření, čas, který požírá, a čas, který léčí.

Když byla hluboká noc, spali ve tmě v objetí.

Bouřka se přehnala, na nahý a divoký měsíc zavyl vlk.

IX

Natan se probudil. Jens tam nebyl. Elia ležel na zemi, nohy měl pod přikrývkou. Promnul si oči, podíval se na svítání, na slunce, které zahájilo výstup a razilo si cestu nebem. Ucítil vůni kávy. Na stole byly zbytky rychlého jídla. Vstal, šel ke stolu. Na talíři byl ještě krajíc chleba, jen kůrka, a stříkanec marmelády. Měl hlad, přišlo mu, že už nejedl několik dní.

Káva byla vystydlá. Nalil si ji do šálku a napil se. Promíchala mu prázdnotu v břiše. Uvařil si vajíčko natvrdo. Nožem odřízl pár plátků ze sušeného vlčího stehna a osmahl je v kastrolu, na másle, z jedné i z druhé strany, aby změkly. Posadil se ke stolu a jedl, jako by to bylo první jídlo po mnoha letech.

Myslel na svoji matku.

*

Jens byl ve sklepě, u Bratra Efraima. Ten seděl se zkříženýma rukama a nataženýma nohama. Díval se na muže na oltáři se soucitem utěšitele.

„Jensi,“ zašeptal Bratr Efraim. Obrátil oči v sloup, hluboce vydechl, zachroptil a zakašlal.

„Jensi,“ zopakoval.

Jens přišel až k němu. Obrátil mokrý hadr, který mu předtím položil na čelo. „Copak?“ zeptal se. Horečka pořád stoupala a bratr blouznil.

„Jak se má malá?“

Jens mu stiskl zápěstí. Měl nízký tlak, skoro nepostřehnutelný tep. „Má se dobře, nedělej si starosti,“ ujistil ho znovu.

„Kde je?“ otočil se k muži, který o něj pečoval a doprovázel ho do nadcházející temnoty,

„Je nahoře s klukama?“ Jens přitakal. „Tak fajn,“ Bratr Efraim si povzdechl. „Cos jim řekl?“ Jens se přiblížil k židli. „Všechno.“

„Všechno?“

„Všechno, co potřebovali vědět.“

Bratr Efraim zavřel oči. „Jak na to reagovali?“ zeptal se. Oči zase otevřel. „Nevím. Myslím, že už to nějakým prapodivným způsobem tušili. Byli malí, ale něco si přesto pamatovat musí.“

„To je možné,“ poznamenal Bratr Efraim. „Děti pochopí věci, co nepochopí ani světci.“ Na chvíli se odmlčel. „Jensi,“ pokračoval, „chci tě o něco poprosit. Bude ti to připadat zvláštní, ale chci, abys to pro mě udělal. Vím, že bych neměl, ale mám strach.“ Jens se napřímil na židli, zbystřil. „Povídej.“

„Pamatuješ si, jak jsme v noclehárně, když jsme v Bejt Šemeši chodili do školy, to jsme byli ještě malí, zrovna jsme opustili Dům Matek, zpívali před spaním jednu písničku, pamatuješ? Bylo to pár slok a přihlouplej refrén ve verších,“ Bratr Efraim propukl v chraplavý a děsivý smích, který jako by už patřil do světa mrtvých, „pamatuješ si ji, Jensi?“

„Jasně, že si ji pamatuju,“ odpověděl pobaveně, „sem tam si na ni vzpomenu a pak už ani oka nezamhouřím. Proč se mě na to ptáš?“

„Chtěl bych, abys mi ji zazpíval, zapomněl jsem slova,“ řekl Bratr Efraim. „Už jen pomyšlení na to, že ji uslyším, mě naplňuje klidem. Udělal bys to pro mě?“ Jens zůstal chvíli zticha, pak se vzpamatoval. Šel ke dveřím a zavřel je. Vrátil se k oltáři, přisunul si židli a odkašlal si. Vzpomněl si na první strofy – předstíral, že je zapomněl, ale pamatoval si je všechny, jako by je měl vyryté na vnitřní straně víček.

„Mysli na to, že ji zpíváš Natanovi nebo Eliovi,“ pobídl ho Bratr Efraim posledními zbytky hlasu, „nejsi tady. Dělej, jako bys byl s Ailin a s klukama, v malým domku hned u moře. Jako byste byli poslední lidi na zemi. Předstírej, že je to radostnej zpěv.“

Jens zavřel oči. Dodal si odvahy a začal zpívat. Všechno mu připadalo tak směšné. Pak se podíval na tvář Bratra Efraima, byl klidný jako nemluvně, které se chystá ke spánku, a tak v té stupidní písničce pokračoval a věřil každému slovu, jež zpíval, ať už to byla modlitba, nebo proroctví.

Stiskl příteli ruku a cítil, jak jeho život odchází za tónů té falešné ukolébavky.

More by Monika Štefková

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello
More in CZ

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Změna

„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ volá mladý doktor a vrhá se dolů schodišťovou šachtou, schody bere po dvou, po třech. Musí to stihnout. O několik týdnů dříve matka ještě v šestinedělí kontaktovala pediatra: děťátko bez ustání plakalo. Při první návštěvě lékaře jí bylo řečeno: „Stačí, když ho jednou pořádně nakrmíte, ono se pak uklidní.“ Na druhé klinice jí sdělili: „Je to jen kolika. Nejezte smažené. Budete pak mít lepší mléko a dítě přestane tak řvát.“ V soukromé ordinaci se lékař jednoduše rozesmál: „A proč by nebrečelo? Vždyť je to novorozeně.“ Pediatři byli klidní, ale plá...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Joanna Gierak Onoszko

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels