View Colofon
Original text "Dnevnik" written in SL by Mirt Komel,
Other translations
Mentor

Aleš Kozár

Editor

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Deník

Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

21. srpna 

Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho? 

22. srpna 

Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následky, které ani alkohol, problematický přítel mnoha mých večerů a nocí, nedokázal zmírnit. 
      Na popud své ženy (a proti své vůli) jsem souhlasil s psychiatrem, který mi kvůli své nedůvěře ve vlastní vědu nejdřív předepsal nějaké léky, jejichž jména neumím zopakovat, aniž bych měl vedle sebe krabičky (vím jen to, že všechna měla chemické a také poněkud směšné koncovky, - 
zapin, -zain, -zac, -zepam, -zolan, jako předponu pak různá prozaická jména). Už samotná myšlenka, že bych měl brát léky, ve mně vyvolávala odpor, že jsem raději zvědavému lékaři prozradil některé podrobnosti ze svého soukromého života, čímž jsem získal jeho sympatie – aniž bych mu zároveň o sobě řekl příliš mnoho. 
      Ochotný pan doktor ve své učenosti brzy zjistil, že mi ve skutečnosti není nic vážného a předepsal mi obyčejnou dovolenou – „únik z města, pryč od lidí, co nejblíže k přírodě“ – a téměř náhodou mě napadlo: mohl bych vůbec najít něco lepšího než údolí Soči a kraj podél řeky, který má stěží několik tisíc obyvatel? 
Psychiatr souhlasil a ještě před odchodem mi podal ruku a do dlaně mi dal vizitku kolegy, který vede psychiatrickou kliniku poblíž místa, kde jsem chtěl strávit krátkou dovolenou. Nejsem si úplně jistý, jestli byla otázka správná – ale odpověď byla nasnadě: Mezisočí. 

23. srpna 

Nervové zhroucení se mi přihodilo v práci – ale ne kvůli práci. To vůbec ne. Jak by mě mohlo něco takového vůbec napadnout – natož to ještě napsat nebo vyslovit!

Dříve říkávali: „Čest práci“, „Kdo nepracuje, ať nejí!“ „Práce osvobozuje“. Taková a další hesla propagovali naši straničtí vůdci, a přece v té době taky nebyl nikdo, kdo by chodil bos. Ani stranu kožených holínek a její tvrdou ruku nikdo nebral tak vážně, jako dnes berou údajně volný Trh. Přijde mi, že teprve až teď, kdy jsme se ze socialistů převlékli za kapitalisty a kráčíme po staré blátivé cestě v nových bavlněných ponožkách, se všechna tahle hesla o práci berou vážně. Ale ve skutečnosti je to ještě mnohem horší, protože tehdy bylo aspoň možné ze všeho obviňovat režim, zatímco dnes je za svá selhání odpovědný člověk sám. A to jsem si díky vyhoření zažil na vlastní kůži. 
      I když je pravda, že práce mě ovládá, ale po nějakém osvobození – navzdory nadměrnému přepínání a pronásledování mysli a těla na samu hranici lidských možností – stále ani vidu, ani slechu. Ano, připouštím: na rozdíl od většiny podobných případů jedinců, kteří obvykle vyhoří jen proto, že je zaměstnavatelé v honbě za zvyšováním produktivity vedeným chamtivou touhou po růstu profitu uštvou ke zhroucení, já jsem se do takového stavu zvládl dostat sám. Není mi to snad ke cti? Žádám medaili za zvláštní úspěchy na trhu práce, kterou mi udělí jedna z těch optimistických společností, které se zabývají normalizací dnešních paranormalit tím, že udělují ceny s velmi roztomilými jmény (bystrý bobr, pilná včelka, rychlá gazela, pracovitý mravenec – jako kdybych četl pohádky o pracovitých zvířátkách!) 
      V Nové Gorici se živím jako externí redaktor Přímořských novin, ale tak jako jsem se narodil jinde, totiž ve Šempetru u Gorice, tak i profesí, nebo, ještě lépe řečeno, povoláním se cítím být jinde – považuji se za spisovatele. Zhroucení jsem zažil právě při psaní svého prvního románu, když jsem měl zároveň spoustu práce i v novinách. Přes den jsem chodil po okolí, dělal rozhovory, přepisoval nahrávky z diktafonu, psal články o tom a onom, večer a v noci jsem se u velkého množství kávy, cigaret a popela věnoval psaní. 
      Tohle zběsilé tempo jsem vydržel několik měsíců, ale pak jsem vyčerpáním padl jako by mě sekera podťala. Nedokázal jsem dokončit román – co dokončit, vlastně ho ani začít! – tak jsem nedokončený rukopis vzal s sebou. Teď na mě trpělivě čeká – a já zas na něj. 

Dante, D., Detektiv 

7. října (poledne) 

Dnes brzy ráno zaklepala na moje dveře osudová postava: nezaklepala a nevstoupila tak hlučně a bouřlivě, jak by se dalo očekávat při její zmínce, kterou doprovázel průvan, věrný obyvatel mého mezisočského příbytku, ale taktně a diskrétně, jak se sluší a patří.
      Její dlouhé, rudé, téměř černé vlasy na jedné straně upraveně padaly přes pláštěnku okrové barvy, která se decentně slévala s její sněhobílou halenkou, úzké černé kožené kalhoty přecházely do bot ze stejného materiálu, ve kterých vstoupila do mého života. Představila se mi a ukázala mi průkaz Národního vyšetřovacího úřadu, na kterém byla její fotografie, neobvyklé příjmení, pouze iniciála jména a také její hodnost bez něčeho dalšího: Dante, D., Detektiv. 
      „Dante? Neobvyklé příjmení. Pokud vím, je to jméno slavného florentského básníka Alighieriho – existuje snad vzájemný vztah mezi jménem a příjmením?“ snažil jsem se žertovat, protože ale nereagovala, pokračoval jsem jakoby nic: „D. je iniciála vašeho jména: Dana? Diana? Danaja?“ 
      „Můžete mi říkat Dé, to bude stačit.“ 
      „Dé? Jako tón na klaviatuře?“ 
      „Ano, tak nějak, jako tón.“ 
      „Dé, těší mě – já jsem É.“ 
      D. na mé pozvání vstoupila dovnitř, nabízenou sklenici domácího vína ale odmítla: „Nepiju.“ – „Ve službě?“ – „Ne, nikdy nepiju.“ Zapálím si cigaretu a jednu nabídnu také jí – „Nekouřím.“ – „Nikdy?“ – „Správně.“ – „Kávu?“ – „Čaj.“ – „Čaj nemám.“ – „To nevadí.“ Myslím, že si budeme skvěle rozumět. 
      „Takhle z kraje podzima už zatápíte v kamnech?“ náhle vystřelila jako blesk z čistého nebe. – „Včera jsem v nich poprvé zatopil, abych se zbavil vlhkosti po nedávných lijácích,“ odpověděl jsem klidně a posadil se na židli, kterou jsem natočil od psacího stolu pod oknem směrem k ní, abych ji mohl sledovat, jak pomalým krokem chodí po místnosti. Všechno si pozorně prohlížela, jako kdyby vedla vyšetřování, od psacího stroje po starý gramofon a od knihovny až po kýčovitý porcelán na policích a obrazy idylické přírody na zdi. Nakonec se i ona posadila a z pohovky na druhé straně nízkého stolku, kde jsem měl poházeno všechno možné, od cigaret a novin po klíče a další náhodné předměty, mi řekla: „Poslouchejte. Poslali mě z Národního vyšetřovacího úřadu, abych vyšetřila vraždu Magdalény Možinové. Případ je totiž – jak bych to řekla? – neobvyklý. V takových případech, které přesahují pravomoci, a především schopnosti kriminální policie, posílají nás. Pokud je to ještě komplikovanější, pošlou mě.“ 
      Během své řeči, která připomínala webovou prezentaci jejího úřadu, pohodlně seděla na pohovce a měla založené ruce. Místnost si prohlížela přísným pohledem, který se odrážel i v jejím rozhodném hlase. Teď se důvěrně naklonila vpřed, lokty nechala klidně opřené o kolena, její pohled nabyl na přívětivosti a promluvila mnohem klidnějším hlasem: „V případech, kdy ke zločinu dojde v menších komunitách, snažím se najít si – musím zdůraznit, že zcela mimo zaběhnuté postupy – místního informátora. Zdejší obvykle nedůvěřují úředním osobám, které přicházejí z venku. Ani místní policie jim nedůvěřuje. Obzvláště pokud, jako v tomto případě, je zločinec členem komunity. Chtějí vyřešit všechno sami bez pomoci zvenku, jak jsou zvyklí. No prostě patriotismus.“ Na okamžik se zastavila, aby se nadechla, ale ještě předtím, než jsem se mohl zamyslet nad tím, co řekla, pokračovala: „Zkrátka, v takových případech potřebuji někoho zevnitř, místního, člena komunity. Tady jsem našla ještě něco lepšího: vás. Nejste odtud, ale bydlíte tady dostatečně dlouho, abyste znal lidi, a co je pro vyšetřování ještě důležitější, místní poměry. Vidíte, Eriku Tlomme, vím o vás všechno, ale nic o Mezisočí.“ V tu chvíli se mi ji podařilo přerušit: „Počkejte, počkejte. Víte o mně všechno? Mimochodem: jak víte, že vrahem je někdo z místních?“ Na rtech se jí objevil jakýsi úsměv, téměř nepostřehnutelný, ale přes těžko uchopitelný výraz její tváře prozrazoval zvláštní potěšení z vysvětlování: „To je jednoduché: vede tam jenom jediná silnice, která odbočí z hlavní silnice Posočím a za dlouhou zatáčkou přes most se zase napojí zpět. Cesta byla v den vraždy zavřena na obou koncích: na jedné straně byla zatopena, na druhé ji uzavřel spadlý strom. Bouře odřízla místo od zbytku světa až do rána, kdy bylo objeveno tělo. Byly ověřeny výpovědi svědků i záběry z benzínové stanice: v den vraždy se neobjevilo žádné nové auto, žádná nová tvář. Můžeme tedy soudit, že místo činu, které jsme dosud neobjevili, je v bezprostřední blízkosti náměstí. V žádném případě není pravděpodobné, že by vrah riskoval delší cestu s tak neskladným břemenem, jako je tělo. Rekonstrukci lze proto prozatím uzavřít takto: vrah zabil Magdalénu Možinovou, potom se uprostřed noci z důvodů, které mi zatím unikají, ocitl na náměstí a viděl v ohořelé lípě dobrou příležitost.“ 
      Dobrou příležitost? Jak to? Tiše jsem na ni zíral a přitom jsem kroužil snubním prstýnkem na prstu, což jsem dělal často, když jsem přemýšlel o něčem vážném. To všechno zjistila ještě předtím, než navštívila místo činu? Úžasné! Teprve když jsem se vzpamatoval, mohl jsem vyjádřit pochybnost: „Co když vrah už mezitím odjel?“ Znovu mi nabídla překvapivě přesvědčivou odpověď: „Můžeme jen doufat, že je tak hloupý. Tady se všichni znají a kdyby někdo náhle zmizel, pachatel by se sám prozradil. Ale náš člověk není tak hloupý. To je evidentní.“ 
      Pokud se celá věc promyslí logicky, jak právě učinila D., zdá se být všechno zcela jasné a pochopitelné. Ale pokud jste plni směsice hněvu a strachu jako já, nedokážete přemýšlet vůbec o ničem. Přemýšlet znamená v první řadě ignorovat všechny emoce: ale to já alespoň prozatím nedokážu, alespoň prozatím, zejména proto, že nejde jen o „oběť“ nebo „zavražděnou“, jak se nezúčastněně vyjadřovala ona. Zavražděn nebyl kdokoliv, bezejmenný nešťastník, zavražděna byla moje Magda! 
      „Potřebuji vaši pomoc pro pochopení širšího kontextu,“ promluvila a přerušila ticho, které zaplnilo místnost, ale tentokrát se její slova nesla poněkud méně odměřeném a klidném tónu: „Pane Tlomme, pomůžete mi dopadnout vraha?“ Přikývl jsem (jak by také ne): „Samozřejmě, Dante, budu vaším Vergiliem v nebeském Mezisočí, které se změnilo v peklo.“
      Vstala z pohovky, byla elegance sama a já se musel zastydět, když si musela cestou smést nějaké smítko z kalhot (přiznávám, přiznávám: od prvních dnů, kdy jsem dělal generální úklid, jsem nesebral dost vůle a síly, abych se dotkl smetáku a lopatky). Všimla si mých rozpaků, ale reagovala jako skutečná dáma, která si takových maličkostí sice všimne, ale v žádném případě se jí nezdají hodné komentáře (pouze malicherní lidé rádi kritizují a dělají ze smetáčku koště, kterým chtějí zametat věci, které jsou větší než oni sami). 
      Než jsme se rozešli, dohodli jsme se na důsledné výměně informací: já jí pomohu s vyšetřováním, ona mně zase s novinařinou. Kvůli hladkému průběhu vyšetřování jsem musel souhlasit s tím, že mi nebude říkat všechno, kromě toho jsem jí musel slíbit, že nezveřejním nic, co by předtím neschválila; zároveň ještě dodala, že možná budu muset čas od času napsat něco nepravdivého, pokud by dezinformace pomohla chytit vraha (doufám, že se něco takového nestane, protože bych tím porušil žurnalistický etický kodex, který sám respektuji navzdory všemu, co je známo o manipulacích mnohých médií). 
      Těsně před odchodem se mě úplně mimoděk ve dveřích začala vyptávat, jak to vypadá se mnou a manželkou, jestli je to lepší a tak dále, až k nevhodné otázce o barvě jejích vlasů: „Černé. Ale s čím to vlastně souvisí a jak víte, že máme problémy?“ – „Jednoduše: nedávno jste se přestěhoval sem do Mezisočí, ale nerozešli jste se a pracujete na tom, abyste se vrátil. Stále nosíte snubní prstýnek, kterým neustále nervózně otáčíte, což naznačuje obavy nebo alespoň myšlenky na manželku.“ 
      „A co vlasy?“ zeptal jsem se překvapeně. 
      „To? Ale nic, jenom moje zvědavost.“ 
Rozloučila se a nechala mě samotného s myšlenkami, které byly zaměřené na tři nejdůležitější bytosti v mém životě: moji manželku Linu, zavražděnou Magdalénu a teď ještě na inspektorku D. Dante.

More by Kateřina Honsová

Čmelákův žlab

Nultý den Prsty mu zase téměř automaticky sklouzly k mobilu, který položil vedle talíře s polévkou. Ne že by na displeji očekával něco vzrušujícího, ale ze zvyku mu to nedalo… Online seznamovací aplikaci vždycky, když přijel na pár dní na návštěvu domů, radši deaktivoval. A stále mu nebylo úplně jasné, jestli to dělal kvůli sobě a své rodině – protože by mu bylo nepříjemné, kdyby je tím dostal do rozpaků – nebo proto, že se nechtěl dívat, jak se jiní ztrapňují: nesnesl by, kdyby mezi přihlášenými zahlédl ubohé přezdívky a ty politováníhodné, napůl rozmazané fotografie lidí z vesnice, kteří na...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Very Important Person

Zase jsem celý den civěl na svítící čísla nad výtahem. 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… „Dobrý den, pane Seljaku.“ Vždy ho pozdravím, protože svou práci dělám profesionálně. Odpoví mi mlčením, také on je profesionál. Když mám štěstí, tak po jeho kamenné tváři přeletí úsměv. Když má dobrý den, nadzvedne pravé obočí, jako by chtěl říci: „Vždyť vím, že jsi tady, ale přemýšlím o ředitelských záležitostech.“ Kolikrát jsem si řekl, že ho nechám na pokoji. Že na ignorování budu reagovat ignorováním. Ovšem máma mě naučila, že se musím k lidem v obleku a kravatě chovat hezky. Když byla doma. Většinou nebyla. M...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman
More in CZ

Smrtholka

Výluka. Sebevražda uškrcením je poměrně vzácná. Škrtidlo bejvá zpravidla obtočený víckrát a někdy podložený měkkým předmětem. Při uškrcení se kvůli podráždění bloudivýho nervu a stlačení krkavic zamezí toku krve do mozku a uzavřou se dejchací cesty. Jen obvykle nebejvá zcela uzavřenej hrtan a smrt kvůli tomu trvá dýl než u oběšení — pokud teda nedojde pouze ke ztrátě vědomí a povolení škrtidla. Oběšení je oproti tomu dlouhodobě nejoblíbenější metodou sebevrahů v Česku. Obzvlášť u chlapů, těch se věší cca 61 ze 100, zatímco ženských kolem 40 ze 100. Pokud nemáte tu kliku, že si zlomíte vaz,...
Written in CZ by Lucie Faulerová

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Je to v pořádku

Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca