View Colofon
- "Adunăm forțe pentru a o lua la fugă" translated to RO by Mircea Dan Duță,
- "Wyprawa na fajerwerki, czyli rzecz o Unii Europejskiej i młodych ludziach" translated to PL by Agata Wróbel,
- "Skupljanje snage za be" translated to SR by Uroš Nikolić,
- "Odprava na ognjemet" translated to SL by Vesna Dragar,
- "Expedição do fogo de artifício" translated to PT by Stepanka Lichtblau,
- "Reuniendo fuerzas ara la huida" translated to ES by Daniel Ordóñez Franco,
- "Raccogliere le forze per fuggire" translated to IT by Elena Zuccolo,
Text je ukázkou z románu-reportáže Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech, který vydalo nakladatelství Petr Štengl v roce 2019.
Sbírání sil k útěku
(...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. Holt ve věci kvót je taneční provoz třeba ve srovnání s politikou tisíckrát uvědomělejší. O takové jako já – beta-samečky posrkávající tu nejlevnější lihovinu – žádný klub na světě nestojí.
Jak mi tak pivní pěna lezla do hlavy, u stolků se počínaly zjevovat první Afrodíté. Čím krásnějšího zjevu, tím nadutěji se většinou tvářily. Rovněž na stage už občas vtancoval navátý odvážlivec. Jakmile mu ale docvaklo, že je víc trapný než cool, hned toho zas svědomitě nechal. A nic, pijeme dál. A za chvíli další dva. Step touch, step touch, mambo... A zase nic. Potom těch statečných bylo rovných sedm. Dokonce k tyčím přiskočily najaté nymfy v sexy tygřím prádélku. A pozor, najednou jsme se v tom kotli zmítali úplně všichni i s klubovým fotografem a jeho blýskajícím Olympusem z řady E-M10, a pokud se téhle hromadné euforii v antice nepřezdívalo „dionýská“, v tom případě, sakra, nevím, čemu jinému!
(...) Vyvolená, za níž jsem sestoupil do pekelného tance, nemá prsa ani tvář a říká se jí Smrt. Neomylná lovkyně všech lovců. Jakmile se dechem a pohybem těla naladím na určitý odosobnělý stav mysli, jsem s to zakoušet její chladné dotyky. To je to moje vypouštění frustrací – očistit se vodami zapomnění. Vygumovat na chvíli nejen Andreu a všechny každodenní svízele, ale i tíhu sebe sama, svůj příběh. Rozpustit se ve smíchu a tanci, který ačkoli vzešel z dávných sexuálních obřadů, ukrývá za závěsem blaženosti bránu nicoty. Nicoty, která jako by předcházela evoluci člověka. A tehdy v Pekle – kde taky jinde než v pekle? – se mi to povedlo, vejít až na práh té brány! Přiopilý, v orgii lidí beze jmen a za mechanické hudby notebooků, reprobeden a jiných přístrojů jsem vyzval k tanci smrt; a ona přikývla.
Zapomenutí. Zap menu í... Z p í..... Tuc, tuc, tuc, ruc, tuc, tuc, tuc. – Když v tom do té mé smrti vnikl anděl. Žádný strach, nepřepínám na lacinou esoteriku, ačkoli o nějaké realitě jsem už vůbec neměl v ten moment jasnou představu. Zkrátka manager klubu si pro nás s odbitím půlnoci připravil překvapení: malou divadelní show. Nymfy od tyčí se vytratily do šaten. A anděl, který se akrobaticky vyhoupl na lanech do vzduchu nad podiem, byl okřídlený striptér jen v růžových tangách a s houslemi. Dost možná to mohla být i striptérka, zas tak dobře jsem do té výšky neviděl. Řekněme, že nejspíš něco mezi, něco třetího, jak to už u andělů bývá. A jeho křídla byla samozřejmě nasazovací, dostupná v každé půjčovně karnevalových kostýmů. Rovněž housle působily jen jako plastová maketa; na tom ale nezáleželo.
Jakmile se anděl dotkl smyčcem strun, DJ na povel přesedlal ze smrtonosných setů na remix smyčcového koncertu. I vzhledem k senzačním videoprojekcím, které vystoupení doprovázely, bych to tipoval na Händelovu Hudbu k ohňostroji, třebaže původně napsanou pro dechovku. Ostatní, včetně manažera, si bohatě vystačili se zdáním zaniklé, vznešené hudby – ještě z dob před dnešním pravěkem. A poněvadž netušili, jak do toho tancovat, zvědavě namířili vzhůru kapesní video-snímače. A druhou rukou si zakrývali své rudé oči před záplavou světla.
Maestro v tangách, v pekle, na playback. Bylo by to dokonale absurdní, nerozeznít to ve mně i něco posvátného, co jsem se tu snažil ubíjet. Z andělových nápřahů smyčcem odletovaly jiskry jako při sváření oceli a ten jeho smyčec se mi zaryl přímo do srdce. Kdepak, tohle už nebyla smrt! Tohle byl vyslanec ne-li bohů, tak prostě života, lásky a všeho. Jasně, že ve své podstatě šlo o blbečka z posilky či masážního salonu, který okřídlence jenom předstíral, a nikdo mu to nežral. Prskavka ve valících se temnotách lidského koloběhu... a nic víc. Bezděky tu ale došlo k zásahu, který byl jenom pro mě a jehož intenzita se mi měla stát trvalou. Každého, kdo zanevře na svoje mladé touhy, stíhají taková znamení vcelku běžně. Jednou je to v zrcadlení snu a jindy skrze nedostatek štěstí ve chvíli, kdy bych měl být nejšťastnější. Souběžně s tím si ale člověk vynalézá techniky, jak dané výčitky utlumovat, ba nezřídka jeho život nalezne v boji proti nim svůj nový smysl.
(...) Ne, ještě se nesmím usadit. Upsat se zaměstnavateli na dobu neurčitou, aniž bych ztratil kapku krve. Před milováním si nenasadit kondom, zato Andree navléknout na prstík snubní prstýnek. Vybrat jméno nikoli další literární postavě, nýbrž budoucímu novorozenci, a naše rodiče v této knize života povýšit na hodnost prarodičů. Neuzmout si roli závěrečné kapitoly Rodu – přenechejme ji apokalypse – nýbrž vytvořit podmínky pro jeho sitcomové pokračování. Splnit si odvěký sen maloměšťáků, stát se štafetou, přechodem, obětovat se... Nechť poezie splaskne na otloukané dvojverší láska/páska, a to páska výplatní. Třebaže těhotenství by Andree ulehčilo od bolestivých menstruací, já bych zas psychicky menstruoval při vidině jejího kypícího břicha. – Nechci to dítě! Vyhodím je oknem z porodnice, anebo je v kočárku strčím pod tramvaj. Já jsem to dítě, o které tady jde, mezi lidmi sirotek nadosah potratu. Rozumíte? Mluví tu někdo česky? Tohle dítě je třeba zachránit!
Hned druhým dechem dodávám, že mi nejde ani o to nynější společenský řád bojkotovat. Stát se jeho vetřelcem a odvrácenou stranou. Nepodléhám romantizmu prokletých – na to jsem poznal až příliš chudáků. Táta se živí jako street-worker v charitě, takže už od dětství trávíme Štědrý večer u stolu s bezdomovci, které nemá nikdo rád. I kdybyste se pro jejich úděl rozhodli – a oni se většinou nerozhodli – ulice a fízl s vámi zatočí tak, že z touhy po svobodě zbudou leda vyražené zuby.
Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat.
Lhal jsem si, že po pohrdnutí životem na dně i v bohapustých výšinách nastal čas zmocnit se osudu, z něhož jsem vzešel: osudu rodičů. Chopit se lásky, o níž jsem tak dlouho psal, a zalepit svatebním oznámením díru po jejich rozvodu. Živit se prací, byl-li jsem až dosud živen druhými. Teď, když se mi to všechno nabízí co věky vyšlapaná pěšinka do společného hrobu: zamává rázem striptér křidýlky, dým cigár zvíří snivá hudba z dětství a já chtě nechtě musím do třetice čelem vzad. Vracím se z Pekla liduprázdnou nocí k Andree a zároveň ji v duchu opouštím. Na paměti mi od nynějška stojí jediné: vynalezni vlastní osud. Horlivě. Bez ohledů. I kdybys jenom těkal mezi možnostmi a nakonec se nerozhodl pro nic.
Kdo neví, jak dál, tomu napoví strýček Google. Původně doktorský projekt ve službách digitalizace knihoven se díky pohodlnému algoritmu pro hledání informací vyhoupl na pozici nejoblíbenějšího internetového vyhledávače a jedné z nejcennějších značek světa. Ostatní značky, aby zlepšily svou vyhledávací pozici, na to zareagovaly vršením spamů. Jednodušší přístup k informacím tak druhotně inspiroval boom informačního odpadu. Vedle klávesy „Hledat Googlem“ existuje i klávesa „Zkusit štěstí“, která vás přímo přesune na první vyhledanou stránku. I naklofal jsem do vyhledávače něco ve smyslu „nechci po studiích pracovat, co dál“ a klávesa mě teleportovala na lifestylový rozhovor s takzvanou evropskou dobrovolnicí. Po troše mlhavých frází typu „jedinečná zkušenost“, „měnit svět k lepšímu“ či „našla jsem smysl“ za doprovodu vymazlených selfíček následoval odkaz na stránku s konkrétními projekty. Po jejím rozkliknutí se nejaktuálněji vyjímala nabídka jednoho roku dobrovolnictví ve francouzském Bordeaux, a to přímo pod záštitou Evropského domu. Z anotace nebylo moc jasné, co má být náplní pobytu. Patrně všechno a nic s dostatkem volného času. Dobrovolníků má být dohromady až dvanáct z různých zemí, což se v porovnání s ostatními projekty pro dva až tři nešťastníky na samotách u lesa vyjímalo o to víc. A veškeré životní náklady prý hradí unie.
(...) A že se přitom pošpiním evropskou propagandou? Prosím vás, copak je dnes možné být čistý? Skoro by se mi chtělo říct „vyber si svou propagandu a miluj ji“, kdyby stejně tak nezáleželo na neuchopitelnosti té které situace. Politická čistota, to se u nás nosilo po pádu komunizmu, který i zubnímu kartáčku přezdíval soudruh, pastě soudružka a ústům ústřední výbor. S odsouzením tehdejší propagandistické rétoriky, jež zkostnatěla až k smíchu, jsme málem zanevřeli na politiku samu. S odstupem čtvrtstoletí se naštěstí lidem rozednívá, že i ta naivní anti-političnost byla v podstatě jen fintou několika schopnějších, kteří si ve stínu předvolebních plakátů rozdělili národní bohatství. Nyní je na čase vzít demokracii vážněji do svých rukou, dokud máme střechu nad hlavou. Vyjděme do ulic – dříve než na nich zalehneme. Osvojit si v tomto smyslu, jak to chodí politicky v Evropě, mi přišlo přinejmenším poučné, i kdybych se měl zklamat.
Roku 2004, když Česko vstoupilo do Evropské unie, mi táhlo na patnáct let. To jsem ještě ani neobjevoval operu, jako spíš rozkoše onanie či zatuchlost katolické církve, která mi kdysi bývala náhradní matkou. Přičlenění si z pár televizních vjemů pamatuji jako slavnostní událost, proti níž se mnoho nereptalo. Tehdejší prezident na jednu stranu podal žádost o přijetí do EU, zároveň v referendu o vstupu hlasoval se zhruba pětinou odpůrců proti. Slavnost pak strávil provokativně na hoře Blaník, jejíž mytičtí rytíři se po NATU měli podvolit rovněž Společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP). A svůj odpor stupňoval se vznikem Lisabonské smlouvy o tři roky později, jíž považoval za odklon unie „od liberalizace k unifikaci“, jinak řečeno od svobody k rovnosti, od českého podnikatele k evropskému komunistovi.
Já vnímal obojí – jak štědrý příliv dotací, symbolizován kruhem zlatých hvězd na nejrůznějších novostavbách, tak reptání nad přísností zaváděných směrnic, které nejednu kantýnu či zemědělce dostaly do kolen. Většinou když jsem ale rozkryl evropskou argumentaci, spojenou s tou kterou oblastí, bývala mi svou erudicí bližší než hospodská sebeobrana zástupců lidu českého, jejichž omílaný pocit z „bruselské kolonizace“ jsem nesdílel. Proč z nás dělat mentálně bezmocnou provincii, pokud jsme se z logiky evropského projektu měli stát jeho spolutvůrci? Rovněž jsem byl unii vděčný za sebezpackanější Erasmus, lehce jsem z ní ovšem vystřízlivěl při návštěvě Bruselu.
Pár hodin autobusem od špinavé, pokrytecké, hroutící se Paříže mě uvítala výstavní síň Evropy, město napůl samá cukrovinka jak pro lázeňské paninky a napůl komplex superluxusních budov, kde zasedá Moc. Řeknu vám, i kdyby zde zasedali bohové – dokud existuje byť jediná oběť bezpráví, je zapotřebí mít se na pozoru před jakoukoli mocí. Neukolébat se její písničkou. A být vždy na straně slabých. Takhle přesně to stojí v základu intelektuálství, vytyčeném Émilem Zolou: nejde jen o nějaké nesrozumitelné chytráctví, jak se to tak rádo karikuje. Intelektuál, toť vzdělanec projevující odvahu, a to i na úkor kariéry.
Čím ve mně první bruselské dojmy otřásly, to paradoxně dokonala návštěva Parlamentaria, supermoderního návštěvnického centra, od něhož jsem si tehdy sliboval prohloubení zájmu o EU. Bohužel bylo to jak pro blbé, oficiálně snad pro děti. Ani ty nejdražší technologie nezakryly nahotu myšlenky, která se zde vznášela jedna jediná: Evropská jednota v rozmanitosti nás chrání před třetí světovou. Od myšlenky bych čekal víc; takhle to vlastně byl jen slogan, který se zde opakoval ve formě komiksové bubliny u úst nejvýraznějších myslitelů posledních století – od Churchilla až k Wagnerovi, Camusovi či Kafkovi. A to mě uráželo. Ta bezohlednost propagace vůči jiným osudům, aniž by naplno zazněl osud unie se všemi jejími rozpory, prohrami, pochybami… v něž by se dalo uvěřit.
Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.
Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis.
Tehdy jsem sebral odvahu to oznámit Andree. Kůže jí splynula se zdí, nic nechápala: „Sotva jsme se dali dohromady a ty zničehonic odjíždíš?“
„Miláčku, promiň…“ uhýbal jsem pohledem, „víš, jde mi o život.“
„Miláčku?! Jsi sobec, co neumí milovat.“
A snad ta trefa do ješitnosti teoretika lásky mi zabránila, abychom se spolu rozešli. Uznal jsem, že pokud náš dosavadní vztah držely při sobě zejména sex a banalita, korespondenční odstup by jej mohl buď vzácně prohloubit, anebo pomalu ochromit bez jediného řezu. Na popud nových dojmů a nových lásek! – Podobně na dálku jsem kdysi fungoval v milostném vztahu s Bohem, dokud mi nepřestal odpovídat.
Namísto pánbíčka mi zůstal obtloustlý otec, charitní dobrotisko, na úkor sebe by se rozdal pro jiné. Zastihl jsem ho u počítače, jak civí na americkou střílečku staženou z pirátských serverů. „No?“ podrážděně si sundal sluchátka, vytušiv, že mu chci něco sdělit.
„Chystám se na rok do Francie.“
„A potřebuješ něco?“
Víc mi neřekneš? Třeba kam a proč a co tam budu dělat? Chtěl jsem se s tebou jen rozloučit. No a co, viď... Vrátím se, na rozdíl od mámy. Můžeme si zaskajpovat, jako bych ani neodjel. Vždyť s notebookem jsem doma všude tam, kde mají zásuvku a připojení na internet. Ba online si možná pokecáme víc, než kdybychom dál žili v jednom městě. Inu, aspoň v tom tkví přínos dálky, v té nutnější potřebě se sdílet. Ve vlídnosti, která se naskytne až díky odloučení tam, kde jí dříve scházelo.
Nenech se rušit, táto. Na monitoru ti umírají lidé. Vyrážím v koprodukci s Evropskou unií žít svůj vlastní film.