Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací. „Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů.“ Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou. „Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno.“

Je to můj život, kniha, napsaná formou detektivního románu, líčí vztah tří žen z rozdílného sociálního prostředí: Angely Popové, kurátorky v galerii (a čerstvé matky), Grety Rothové (vyšetřovatelky z oddělení vražd) a Carly (Razii), sexuální pracovnice. Angela trpí poporodní depresí a pociťuje palčivou potřebu mít věci pod kontrolou. Tato potřeba nakonec vyústí v uměleckou instalaci, nazvanou „Je to můj život“, kterou věnuje dceři Elize a sestře Raise. Do jejího plánu vstoupí Carla, s níž se náhodně seznámí při jedné z večerních vycházek, i bývalý spolužák z univerzity, novinář Lazăr Mitrea. Carla je zároveň – byť jen na krátký čas – milenkou Grety, policistky pověřené vyšetřováním podezřelé smrti Angely Popové. Rozdílné dějové linky se proplétají kolem dilematu: je Angelina smrt vražda, nebo sebevražda? Pokud je to zločin, kdo je pachatel? Je pachatelů víc? Podezřelými se postupně stávají všichni „blízcí“ oběti. Podezření a napětí – jak narativní, tak mezi postavami – přetrvává až do finále, kdy vyjde najevo, že Angela Popová všechny vztahy zinscenovala, aby uskutečnila svůj plán: instalaci-manifest. Touha po sebevraždě a známky postupného psychického úpadku jsou roztroušené v celém románu, nevedou však nutně k závěru, že právě to byl Angelin záměr. Dilema vražda-sebevražda zůstává otevřené do posledních stránek knihy. Je to můj život bourá stereotypy a předsudky spojené s rodinou, genderem, sexualitou a duševními poruchami. Román tak vrcholí jistým druhem manifestu, jenž vybízí k zamyšlení, přijetí, porozumění a empatii.

Savremeni Kijev, vazdušna opasnost. Studentkinja Lesja se skriva u podrumu. Tamo nailazi na dnevnik studentkinje i medicinske sestre Natalje i počinje da ga čita. Natalja opisuje prve nedelje ukrajinske nezavisnosti, dve nedelje uoči ulaska Crvene armije u Kijev. Priču započinje bekstvom svog pacijenta. Pacijent je bivši visoki carski činovnik sa jedinstvenim slučajem šizofrenije. Natalja se nada da će se proslaviti u psihijatriji zahvaljujući radu na njegovom slučaju. Da bi mogla da nastavi da radi sa pacijentom, mora da spreči njegova naredna bekstva. Zbog toga mora da preuzme na sebe spasavanje njegove porodice iz grada, jer je pacijent upravo zbog ovoga bežao. Natalija je prinuđena da se osloni na svog novog poznanika Anatolja, ali i da stekne poverenje pacijentove starije ćerke Kasje (Kasandre), kako bi ispunila obećanje. Kasja je glava porodice i ima svoje probleme – priviđaju joj se jezive slike, koje se kasnije ostvaruju. Nataljina potraga za kartama za odlazak se oteže zbog niza, na prvi pogled sasvim običnih, nesrećnih slučajeva. Uz to počinje i boljševički ustanak u gradu, u koji bivaju uvučeni njoj bliski ljudi. Natalja je rastrzana između obaveza prema pacijentu, patriotizma koji je zadržava uz ranjenike i nove ljubavi — oficira Vasilja. Najzad, kroz razgovore sa pacijentovom porodicom, Natalji se slažu sve kockice u glavi: Anatolj nije onakva osoba kakvom se predstavljao, on ima neke neraščišćene račune sa pacijentovom porodicom. I niije pomagao Natalji, već je nastojao da spreči beg porodice. Zahvaljujući vezama sa ukrajinskim vojnicima, Natalja ipak uspeva da evakuiše porodicu vojnim vozilom. Da li i ona odlazi ili ostaje je pitanje koje ostaje otvoreno i prepušteno tumačenju čitalaca. Kraj vazdušne opasnosti. Lesja otkriva otkud Nataljin dnevnik u njenom podrumu. Tri epiloga: iz pera Anatolja, Vasilja i Natalijine poznanice. Tokom čitave knjige pojavljuju se i zapisi stilizovani kao Kasjine beleške, iz mističnog, vanvremenskog prostora.

La ficción histórica El éxodo de los corderos parte de las consecuencias de la masacre cometida contra una comunidad del oeste de Rumanía, inmediatamente después de la firma del Segundo arbitraje de Viena, en 1940. El inicio de la Segunda Guerra Mundial sorprende a Domnica y a los hermanos Romi y Miculuș en el castillo de la familia Teleki, donde trabajan como sirvientes. En cuanto se enteran de que su aldea ha sido atacada, emprenden el camino para salvar a su madre. Sin embargo, la única vía de escape de las tropas horthystas armadas es la red de túneles subterráneos excavados entre las fortalezas de Transilvania (al comienzo del libro hay un mapa de esta red), donde los refugiados rumanos buscan a sus familias y una vía hacia la libertad. En el Subsuelo tienen lugar enfrentamientos de todo tipo, ya que no todas las galerías han sido terminadas, faltan provisiones en las despensas y un espía enviado por los húngaros introduce en su interior un saco de dinamita. Paralelamente al drama de los refugiados, se entrelaza también la historia de amor entre Romi y Domnica, que se pierden el uno del otro. Domnica queda retenida en una aldea habitada por un grupo de espías rusos, mientras que Romi es perseguido por el hijo del conde Teleki y por sus soldados. El éxodo de los corderos no es solo una historia trepidante sobre caminos y fronteras, sino también una novela que abre diálogos sobre temas como el exilio, la memoria colectiva y los derechos de las mujeres, invitándonos al final a preguntarnos: ¿qué precio estamos dispuestos a pagar por la libertad y qué legado elegimos dejar a las generaciones futuras?

Nadine en haar tweelingbroer Isaac zijn op hun veertiende door het stukgelopen huwelijk van hun ouders ook van elkaar gescheiden. Isaac vertrekt met hun Libanese vader naar diens geboorteland, terwijl Nadine met hun Nederlandse moeder achterblijft in Noord-Limburg. Als de wereld jaren later wordt opgeschrikt door een explosie in de haven van Beiroet, weet Nadine één ding zeker: ze moet erheen.

Napisan kao kriminalistički roman, Život je moj opisuje odnose između tri žene različitog društvenog porekla: Anđele Pop, galeristkinje (i sveže majke), Grete Rot, policajke u Odeljenju za ubistva, i Karle [Razije], seksualne radnice. Pateći od postporođajne depresije, Anđela opet oseća snažnu potrebu za kontrolom, potrebu koja se, naposletku, materijalizuje u vidu izložbe koju protagonistkinja osmišljava pod naslovom „Život je moj”, posvećene njenoj ćerki Elizi i sestri Rajsi. Tu se pojavljuje Karla, koju Anđela slučajno upoznaje tokom jednog izlaska u grad, kao i bivši kolega sa fakulteta, novinar Lazar Mitrea. Međutim, Karla je kratkotrajno i ljubavnica Grete, policajke koja je zadužena za istragu sumnjive smrti Anđele Pop. Različite narativne niti prepliću se oko sledeće dileme: da li je smrt Anđele Pop ubistvo ili samoubistvo? Ako je reč o zločinu, ko je krivac? Ima li više saučesnika? Osumnjičeni u ovom slučaju postaju svi koji su bili bliski „žrtvi”. Sumnja i napetost, kako narativna tako i ona među likovima, održavaju se do samog kraja, kada saznajemo da je Anđela Pop iskoristila sve odnose kako bi do kraja sprovela svoj plan: izložbu kao manifest. Želja za samoubistvom i znaci psihičkog klonuća lika rasuti su kroz čitav roman, ali oni ne vode direktno ka zaključku da je to bila Anđelina odluka, te se dilema ubistvo ili samoubistvo zadržava do samog kraja knjige. Život je moj rastavlja stereotipe i predrasude vezane za porodicu, rod, seksualnost i psihičke poremećaje. Roman se, stoga, završava manifestom koji poziva na promišljanje, prihvatanje, razumevanje i empatiju.