Sara je šele dopolnila devetnajst let in zaradi potlačene travme iz preteklosti čuti vse močnejši strah, da bo v tistem letu umrla. Zato tisto, kar bi moralo biti najbolj brezskrbno poletje njenega življenja, med srednjo šolo in fakulteto, preživlja v senci tesnobe. Z družbo hodi v alternativne klube, poskuša se pobotati z nekdanjim fantom Viktorjem, veliko pije in si želi, da bi jo vsi opazili, čeprav je v resnici zadržana. Vse se spremeni, ko Sara v temnem prostoru kluba doživi svoje prvo videnje, v katerem travma iz preteklosti oživi – ponovno sreča devetnajstletno sestrično Laro. Sara se naslednje jutro zbudi z mravljinci v roki, ki se širijo, in Sara odkrije, da ima neimenovano bolezen, s katero bo normalno živela, vendar jo bo za vedno spremljala. Ko Sara dobi prvi indic, da je njen strah pred smrtjo upravičen, se začne panično ukvarjati z analizo tega pojma, svojega telesa kot nečesa krhkega in minljivega, in skozi ta razmišljanja pospešeno odrašča. Začne hoditi na pripravljalni tečaj za študij slikarstva, kjer spozna Tiso in Balšo, onadva sta ekscentrična in oba sta se v preteklosti srečala s smrtjo, oba imata zakopane travme. Sara v Tisi najde vzornico, v Balšo pa se zaljubi. Skozi odnos z njima se Sara sooča s svojo sedanjostjo, prihodnostjo in preteklostjo – družinsko tragedijo, ki je zaznamovala vse njeno odraščanje, smrt njene sestrične Lare. »Ranljivo in močno, razigrano in vznemirljivo. Izjemen roman Nađe Petrović se začne kot najstniška drama odraščanja, a hitro se spremeni v vznemirljivo intimno izpoved, vihravo in poetično, obenem pa ganljivo in bolečo. To je zgodba o globoki in temeljni krhkosti, o strahu pred smrtjo, a tudi o strahu pred življenjem.« — Srdan Golubović »Sarina pripoved, digresivna, pogosto obarvana z lahkim, samokritičnim humorjem, ni stereotipni mladostniški literarni glas. Njene zastranitve se pogosto zgostijo v nenavadne jezikovne podobe, ki dobijo tudi 'zunanjo' ustreznico: s tem, ko ni izbrala čisto stvarne proze, je avtorica v roman vnesla pomembne fantastične motive in celotne sanjske prizore, ki jih je s skladnim in zelo učinkovitim vpletanjem v pripoved izkoristila kot pomembne strukturne elemente celote.« — Izjava žirije v sestavi prof. dr. Jelena Panić Maraš, prof. dr. Predrag Petrović in dr. Tijana Tropin ob podelitvi nagrade Grozdane Olujić za najboljšo prozno knjigo leta 2023

Această poveste este o pânză de păianjen țesută din fire rupte: dacă reușești să prinzi unul, toate celelalte îți scapă imediat printre degete. Este povestea unei serii tulburătoare de morți din industria pornografiei, petrecute între Roma, Milano și Torino, dar și a anchetei conduse de inspectoarea-șefă Vittoria De Feo. Este, totodată, povestea felului în care doi tineri de aproximativ douăzeci de ani, Bet și Teo, ajung pe aceeași pistă în căutarea unui subiect-bombă care să le relanseze blogul, precum și a încercării unui jurnalist de scandal de a da lovitura vieții sale. În jurul investigațiilor complicate conduse de aceștia gravitează un cor suprarealist de personaje grotești: chirurgi care se îmbogățesc vânzând jucării sexuale modelate după anatomia vedetelor porno decedate, avocați diabolici care își țin stagiarii în lesă, criminaliști care încearcă să se afirme ca youtuberi, foști actori din programe pentru copii căzuți în dizgrație, psihiatri care se costumează în avocado în timpul ședințelor, influenceri logoreici dependenți de cocaină, manageri lipsiți de scrupule ai actrițelor porno. Întreaga poveste este însoțită și presărată cu droguri sintetice și contracte de supunere, mâini amputate și tarte cu lămâie, iepuri domestici și emisiuni de prost gust, depozite Ikea și platouri de filmare pentru producții porno. Dincolo de ancheta propriu-zisă se desfășoară o „pornografie a existenței” pentru care, deja, nimic nu mai este obscen.

Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací. „Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů.“ Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou. „Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno.“