Je mu čtyřiadvacet let, je napůl Neapolitán a napůl Maďar, studoval v Bologni, chtěl by se stát režisérem a stále ještě hledá svou cestu: takový je výchozí portrét protagonisty Vezmu to stručně (La faccio breve), vynikajícího debutu Davide Di Lorenza. Jmenuje se Davide, stejně jako autor románu, a poprvé se s ním setkáváme v Budapešti, ve městě, v němž se narodila a vyrostla jeho matka. Nechal za sebou Itálii, přátele, rodinu, a přestože jeho život v zahraničí nešetří groteskními dobrodružstvími, jeho každodennost je ospalá a toulavá. Pracovní cesta do Berlína nic nezmění, věci se začnou hýbat až v momentě, kdy je přijat na filmovou školu a přesune se do Říma. Římská čtvrť Pigneto, protančené noci (a divoké návraty domů), únava a nová setkání přispějí k tomu, že se Davide znovu probudí a začne si lámat hlavu nad jednou záhadou: nesmyslným, ale stále častějším výskytem rozbitého vejce na podestě. Davide Di Lorenco dokáže s ironickou věrností vyprávět každodenní život mladíka stojícího na prahu dospělosti, jak v jeho domácí a melancholické rovině, tak v nekonečných římských večerech nebo na alkoholem naplněných večírcích po Evropě. Vezmu to stručně (La faccio breve) je bezstarostný a dojemný román, který si uchovává veškerý rozkolísaný rytmus a svěžest života dvacátníka.

Napínavé reportážně-detektivní čtení. Odehrává se v českých soudních síních a vězeňských celách. A stále běží. V roce 2012 napadal reportérce Magdaleně Sodomkové z Asie cizí muž, že prchá před českou spravedlností. Verdikt podle něj nebyl spravedlivý, a to kvůli chybě soudního znalce - přezdívaného matematik zločinu. Zatímco po něm pátrají lovci lebek, reportérka se spolu s dánskou dokumentaristkou Brit Jensen snaží odhalit, kde se stala chyba. Zjišťují, že to zdaleka není poprvé, co se expert přepočítal. Pár vzorečků a jste v místnosti, která zevnitř nemá kliku. V cele.

Chlapec s rybí hlavou je lyrickým ponorem do bezejmenného českého maloměsta, skrznaskrz šedošedého, ubíjejícího ve své každodennosti a vyčpělých ideologiích. To vše velmi ostře vnímá protagonistka příběhu, která se do svého rodiště po letech vrací, aby se rozloučila s tragicky ztraceným přítelem z dětství. Pod zdánlivou fádností městských budov číhají temné a bytostně lidské momentky, uchopené specifickým a stylisticky výjimečným jazykem. V okolních lesích však cosi rozkvétá a pod hladinou řeky se odehrává milostný příběh 21. století, podaný bez patosu a stylizujících stereotypů.

Ćrty jsou román o Miji a její rodině, kterou po osamostatnění Slovinska postihlo tzv. vymazání. Vymazání obyvatel bylo jedním z nejtemnějších okamžiků v moderní historii Slovinska. V roce 1992 bylo více než 25 000 lidí, převážně bývalých občanů ostatních jugoslávských republik, nezákonně vymazáno z evidence obyvatel s trvalým pobytem. Přes noc přišli o právní status, osobní doklady i základní lidská práva, a stali se tak neviditelnými ve vlastní zemi. Román prolamuje ticho, které toto trauma obklopuje. Nemluví o něm ani rodina, natož společnost. Mijin příběh nabízí intimní pohled na jinou, méně vznešenou stránku slovinského osamostatnění a rozpadu Jugoslávie. Se sofistikovaným humorem a citlivým vypravěčským hlasem autorka odhaluje, jak se společenské a politické změny odrážejí v každodenním životě jednotlivce. Slovinská literatura tímto románem poprvé zpracovává vymazání z perspektivy dítěte. Dívky, která zpočátku nechápe význam občanství, hranic či identity, ale během dospívání začíná čím dál víc chápat, proč je důležité mít háček na posledním písmenu svého příjmení.

Literatura a život mají společného jmenovatele: příběh. Píšou se sedmdesátá léta a William „Mole Man“ Lyttle vykope v tunelu pod svým domem větu, která nezvratně ovlivní chod světa. „Naše životy už nám nepřipadají jako příběhy.“ Protagonistkou autofikčního románu je třiatřicetiletá Emma, která se snaží porozumět svým českým kořenům, vyrovnat se se smrtí matky a najít odpovědi na otázky okolo zmizení své partnerky. Historie okolo ní neplyne, naopak se hromadí a tříští. Mezi pozůstatky se katastroficky zvedá vodní hladina a sílí požáry. Emma se jimi prodírá ve snaze poodejít od lásky, ve které se vítězí a prohrává. V jejím vyprávění docházíme na konec společně či každý po svém, příběh zůstává. Stejně jako otázka, zda vyprávění může člověku pomoci vyrovnat se s tragickými událostmi.