“Not All of Us Will Go to Paradise” is an anti-road-trip and anti-coming-of-age novel. With effortless audacity and a keen awareness of its own genre boundaries, it portrays coming out as a journey—through memory, shame, class, religion, and the body. The narrator returns to the 1990s and early 2000s: to the world of VHS tapes and 00’s music, yet this cultural veneer crumbles beneath the weight of individual experience. With remarkable acuity, Górska reconstructs the landscape of Poland's post-transformation years, when the promise of a better life shaped both public imagination and private longing. It is a meditation on language itself: on how much it makes possible, how much it withholds, how deeply it can wound, and how ecstatically it can liberate. Górska is not writing a manifesto. She is writing about experience: sensual, painful, amusing, and shameful—and about a language that trembles, just as the body trembles. “Not All of Us Will Go to Paradise” is a hauntological expedition into the recent past, and a brilliant narrative reminding us that stepping out of the shadows does not always mean immediate salvation.

„Když někdo z nás zmizí, do zpráv se to nedostane, protože se nejedná o žádnou novinku. Zbytek světa na tebe nemyslí – ani když zrovna šňupou tvůj kokain, nosí oblečení, které jsi vyrobil, nebo když tě vyhošťují ze země.“ Příběh pojednává o Alexovi, uzavřeném mexickém uprchlíkovi, který je na stáži na nizozemské univerzitě a snaží se zachránit, co zachránit jde. Aby žil, musí mluvit, aby přežil, musí mlčet. Buď zticha je strhující román o zavřených hranicích, odvaze bez hranic, o síle jazyka a stírajícímu se rozdílu mezi pachateli a oběťmi. Všechny postavy jsou smyšlené. Fakta nikoliv. Kniha vychází z mnohaletých rešerší a příběhů lidí se zkušeností s uprchlictvím a vyhoštěním, lidí pracujících v oblasti azylového práva, vyučujících z různých (mexických) univerzit, psychologů zaměřujících se na traumata, lidskoprávních aktivistů, novinářů, skrývajících se lidí, obětí i pachatelů násilí mezi kartely a zločineckými skupinami. Osvětluje, jaký vliv mají vládní orgány na jedince a také násilí související s drogami a sexem. Tento působivý román odhaluje mimo jiné i komplikované vztahy mezi „drogovými zeměmi“, jako je Mexiko, a Evropou, kontinentem, který žadatelům o azyl stále častěji zavírá hranice a zároveň je velkým překupníkem i uživatelem kokainu.

Sibel wacht in de luchthaven van Istanboel. Elke dag opnieuw mist ze haar vlucht naar Brussel. Ze voelt zich in de beide landen niet thuis, wil grip krijgen op de herinneringen aan haar overleden vader en haar taal herontdekken. Sibel vult de dagen met het observeren van andere passagiers en de zorg voor een speurhond. Maar zelf wordt ze ook geobserveerd. Bewakingsagent Ömer houdt haar via zijn schermen in da gaten en beslist haar te beschermen, zoals een vader. En dan is er nog Wernicke, een piloot die niet alleen zijn job verloor, maar nu ook zijn taal en gezondheid. Alle drie leven ze illegaal in de luchthaven, met hun eigen bagage en communicatieproblemen. Een sneeuwstorm verlengt hun ongemakkelijke samenzijn, maar een afscheid is onafwendbaar. Erkan omschrijft gevoelig hoe het is om tussen twee culturen op te groeien. Honingeter maakt bevattelijk hoe onmogelijk het is de ander echt te begrijpen en om je ergens thuis te voelen als je je moedertaal niet kunt spreken. Met poëtische metaforen toont Erkan de kwetsbaarheid van haar personages. Tülin Erkan (1988) groeide op in Oostende bij een Franstalige moeder en een Engelstalige grootmoeder. Haar zomers bracht ze door bij haar vader in Turkije. Wanneer mensen haar als half omschrijven, voelt ze zich vooral dubbel. In haar debuut Honingeter rijgt ze taal en herinnering virtuoos aan elkaar tot een gecondenseerd geheel.