Een lyrische roman over de geboorte van een moeder, zwervende zielen en de ziel van het zwerven, geschreven met de stuwende kracht van een wereldrivier.

Terwijl een donkere schaduw over de weerkaarten van Midden-Europa glijdt, reist een vrouw in een busje langs de oevers van de Donau, van de bron in het Zwarte Woud tot de monding in de Zwarte Zee. Welke stemmen stijgen op uit de rivier?
Archeologische opgravingen en eeuwenoude verhalen, confronterende vragen en dromen, lichamelijke transformaties en vergeten vrouwen geven richting aan de mentale reis van een jonge schrijfster die moeder wordt.

There are few places across Europe which have had the tumultuous story of Moldova in the 20th and 21st centuries. My greatgrandmother, for instance, spent most of her life in the same village while living in four different countries: she was born in the Russian Empire, went to school in Romania, resisted collectivisation and eventually gave in during the Soviet era, and got retired in the independent Republic of Moldova. I share her story in this book, as well as stories of other people with different backgrounds I interviewed, in an effort to create a polyphonic view of Moldova’s recent history. Chronologically, the book starts with the 1903 infamous Chisinau pogrom and it ends with the 2022 refugee crisis caused by the full-scale invasion of Ukraine. Geographically, the stories are rooted in Moldova but they cover the whole world thanks to the processes of migration that characterised all of the communities described in this book — Jewish, Roma, Armenian, Moldovan, Ukrainian, Russian etc. — at different points during history.

Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací.

„Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů.“
Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou.

„Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno.“